Abyste mohli zabíjet, musíte se dobře dívat – stejně jako návštěvníci galerie, říká režisér Julian Hetzel
Vidět znamená konat. Dívat se znamená zabíjet. Umění a válka se střetly v performativní instalaci „Automatický odstřelovač“ německého režiséra působícího v Nizozemsku Juliana Hetzela, která byla uvedena na festivalu 4+4 dny v pohybu. Skrze umění – výtvarné i performativní – se společně se dvěma herci rozhodl promlouvat o válečném násilí, které je prováděno s odstupem prostřednictvím dronů.
Vaše performativní instalace „Automatický odstřelovač“ ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – mezi uměním a válkou. Kde vidíte paralely mezi těmito dvěma světy?
Podle mě můžeme najít mnoho paralel kupříkladu mezi historií umění a historií zbraní a tím, jak bylo často ke zbraním, zbrojení a válkám přistupováno. Výtvarní umělci mnohokrát zobrazili ve svých dílech válku, a tím ji v podstatě dokumentovali. S autentickým zobrazením válečných konfliktů se lidé začali setkávat až s příchodem fotografie. Zbraně a způsob boje se během století proměňovaly – pěstní souboje nahradily souboje s nejrůznějšími nástroji, od nožů se přešlo k mečům, kopím, lukům, poté ke střelným zbraním, bombám, letadlům, raketám a nakonec k dronům, tedy digitalizovaným zbraním. A umění je dnes také v řadě případů vytvářeno pomocí umělé inteligence.
Na začátku představení sledujeme dva muže v bílém prostoru, který se proměňuje v galerii výtvarného umění. Oba dva pomocí předmětů, jako je věšák na kabáty, plastový kbelík, roura nebo staré židle, vytváří instalace. Měla jsem ale pocit, že si z konceptuálního umění tak trochu utahují. Jaká je tedy role těchto narychlo vytvořených uměleckých objektů ve vaší inscenaci?
Hledali jsme něco, co by mělo určitou hodnotu a co nakonec můžeme sestřelit pomocí paintabllové pušky. To znamená, chtěli jsme vytvořit hodnotný objekt, který bude nakonec zničen. Jedním z témat inscenace Automatický odstřelovač je ničení. Pokud na jeviště postavíte nějaké haraburdí, tak v aktu ničení nebude potřebné napětí. My chceme v představení poukázat také na to, že destrukce je teprve prvním stupněm k obnově nebo znovuzrození. Tudíž konceptuální umění přítomné v přestavení je tam proto, aby byl v prostoru objekt, který má určitou hodnotu, který divákům zprostředkovává nějaký zrakový vjem, ale který bude následně zničen.
Není pochyb o tom, že umění je tématem vaší inscenace. Ale mluvíme-li tedy o hodnotách, jakou pro vás má současné umění hodnotu?
V inscenaci Automatický odstřelovač citujeme myšlenky významných umělců, v podstatě jejich manifesty, jako třeba manifest Jospeha Beyuse. Hodně myšlenek jsme si tedy vypůjčili, abychom v inscenaci sdělili, co je umění nebo čím může být. Zazní tam kupříkladu citace, že „umění je jediný způsob, jak osvobodit člověka z represe.“ To v podstatě znamená, že umění je určitým druhem zbraně a má revoluční potenciál. S revolucí se ale pojí násilí. Nicméně podle mě je umění snad jediná zbraň, která nabízí alternativu. Navíc umí být kritické a je schopné hloubkové analýzy společnosti, ve které žijeme. Umění je nejvyšší forma naděje.
Slovanský dřep jako symbol hrdých Východoevropanů. V MeetFactory vystavuje i provokativní Oleg Kulik
Slovanský dřep, to je doslovný překlad fenoménu Slav Squatting, který vznikl v postsovětské atmosféře na východoevropských sídlištích a díky internetu se stal hitem a inspirací řady vizuálních umělců a hudebníků.
Skrze umění promlouváte o krutosti a násilí. Hranici mezi realitou a jevištní fikcí narušíte, když opakovaně vyzýváte diváky, aby šli paintballovou puškou a pomocí joysticku střílet po objektech na scéně a následně i po hercích. Pro mě jako pro divačku to byly šokující momenty.
Tyto situace nejsou předem nijak připravené. Nikdy nevíme, kdo se z publika přihlásí a jak bude reagovat. Následně pak dostane v zákulisí instrukce, co má dělat, jak má mířit a po čem má střílet. Každý na to reaguje jinak. Někteří se třeba rozhodnou vůbec nevystřelit. Přirozeně se bojí zmáčknout spoušť a vystřelit na člověka, a to i přesto, že se jedná o kuličky naplněné barvou. Dalším důležitým článkem toho všeho je ženský hlas, který se ozývá z reproduktoru. Tento hlas se snaží střelce vybrané z publika manipulovat tak, aby dělali přesně to, co jim řekne, zkrátka aby vystřelili. V inscenaci pracujeme s technikou gamifikace, což je relativně nová technika marketingu pro zvyšování zájmu klientů prostřednictvím užívání herního myšlení a herních principů. Cílem je, aby se realita prolínala s hrou. Proto se v našem představení objevuje virtuální realita, která ale záhy přechází v realitu, a to když divák pomocí joysticku střílí z pušky připevněné k dronu na herce a umělecké objekty. K tomuto konceptu mě přivedl dost šokující fakt, že americká armáda si vychovává své nové bojovníky prostřednictvím počítačových her. Je největším výrobcem počítačových her, které simulují útoky dronem a tyto hry nechávají hrát malé děti.
