O nesmrtelnosti

Proto se lidé snaží uniknout, dokud to jde. Běžným trikem bylo zaangažovat alchymisty, aby vyrobili nějaký elixír. Prospěch z toho měli pochopitelně různí šarlatáni. Pokud někomu elixír selhal, už si nestěžoval. Trochu se to podobalo pověstným amuletům, které měly člověka ochránit před smrtí v boji. Není známo, že by někdo přišel předmět kvůli selhání reklamovat. Pak se – to už začal čas vědy - zdálo, že vítězství je na dosah. Stačí do člověka dostat nějaké hormony a omlazovací proces může začít. A tak to šlo pořád dál, posledním hitem jsou teď kmenové buňky a klonování.

Pokud se tomu nesměji, tak jen proto, že bych byl nakonec rád, aby se to povedlo. Problémy vidím především tři. První je v tom, že by ti mladší byli vůči starším postaveni na úroveň primitivních národů kontra bílí muži. Představte si, jak by měl nějaký dvacetiletý zajíc vstupovat na pracovišti do konkurence s někým, komu je tři sta let a všechno viděl, všude byl a všechno zná. Nezralí a nezkušení devadesátníci by o práci asi nezavadili. Těší mě jen to, že bych patřil k těm starším.

Bodem dvě je problém s přelidněním, pokud by se nevyřešila kolonizace Měsíce a Marsu a to rychle. Pokud by se pak Měsíc dostal do stejného postavení k zemi jako Amerika k Evropě, máme se na co těšit.

A poslední věc: my přežijeme, ale přinejmenším zánik sluneční soustavy nemůžeme ovlivnit. A tak ti, co se dočkají konce světa, budou přihlížet buď explozi, nebo vyhasnutí Slunce, teď přesně nevím, a nakonec možná zalitují, že na těch starých povídačkách o duši a nebi něco nebylo.