O malování andělů

Onehdá se ptali francouzského malíře Gustava Courbeta, pročpak nenamaloval žádného anděla? Odpověď byla lapidární: „Protože jsem nikdy žádného neviděl. Přiveďte mi ho do ateliéru a já ho namaluju.“ Sám ale cosi neviditelného nakonec taky ztvárnil. Vytvořil slavný obraz Ateliér, kde sedí ve středu velké místnosti se štětcem na plátně, kolem je plno alegorických postav a kamarádů, včetně básníka Baudelaira, začteného do knihy, a za Courbetem stojí múza. Nahá kráska s pohledem upřeným na rodící se dílo. Takže: anděl ne, múza ano? Kde je spravedlnost, pane Courbete?

Měl jsem kdysi obraz, který nepřestávám obdivovat. Tedy, jenom reprodukci, originál má dva krát čtyři metry, navíc je kdesi v Madridu. Reprodukce byla ovšem taky obří. Přivezl ji přítel Dušan přímo ze Španěl, a byla to veliká vzácnost, skoro jsem se divil, že ho s ní pustili komunisti přes hranice. Uniklo jim vrcholné dílo Hieronyma Bosche: „Zahraha pozemských rozkoší“.

Je to triptych v podobě oltáře. Jedno křídlo představuje Ráj s atmosférou božského klidu. Rodící se potvůrky lezou z jakési evolučně stvořitelské jámy směrem k průzračnému jezírku s fantaskní růžovou fontánou, za tím je prosluněné safari, blankytná obloha, na obzoru pohádková horstva. Ideální místo na dovolenou. Jsou tam pouze tři postavy: Adam, Eva a Kristus.

Střední díl je dynamický. Je tam naopak přelidněno. Všechno se mele a hřeší, nahé postavičky působí dojmem hromadného požití omamných látek. Neboli svět v plném provozu. Téhle části se říká Zahrada. A po ní následuje Peklo, kde se mistr Hieronymus vyřádil. Namaloval cosi mezi Armagedonem a totálním galimatyášem. Vrchol umělecké představivosti. Stačí se do toho zakoukat a hned objednáváte last minute Rajská zahrada.

Hieronymus Bosch byl prý velmistrem tajemného společenství Bratrů a sester svobodného ducha. Obraz maloval ke konci života, vložil do něj složitou teologii, po staletí se bádá nad významy jeho symbolů. Je totiž plný neviditelných věcí. Nechal jsem proto reprodukci zarámovat do dřeva ve středověkém stylu a kdekoliv se to dalo, rád jsem s ní provokoval.

Čtyři sta let po Hieronymovi namaloval Henri Matisse svoji vlastní „zahradu pozemských slastí“. Byl to obraz, který obdivoval o pár let mladší Picasso. Nese název Radost života. Žádný ráj a žádné peklo, jenom nahé sexy postavy v neskutečné krajině ostrých, ale harmonických barev. Zase je v něm hodně onoho neviditelného světa.

Obraz ovšem vlastní Barnesova nadace ve Filadelfii, což znamená, že ho jen tak nespatříte, protože pan Alfred Barnes, který pohádkově zbohatl na jakémsi léku a peníze moudře investoval do umění, zanechal testament, ve kterém zakázal obrazy půjčovat a dělat z nich barevné fotografie.

Takže. Rád bych jednou namaloval anděla. Nevím, jak na to a nikdy se mi to nepovede. Člověk se o to má ale stejně tak či onak pokusit. I když nepřiletí žádný do jeho atelieru.