O lidech hravých

Když jsme dorazili, Honza nezaváhal a mě vydával za premiéra. Mám podobnou pleš. Zblblý hostinský mi tvrdošíjně říkal, pane předsedo.

V hospodě městečka Podsedice pro změnu, kde jistý Grulich, takto ministr vnitra v Zemanově vládě, obdržel na stranické schůzi od spolustraníka facku, již následně útrpně předváděl nepřehlédnutelným nákrčníkem na televizní obrazovce, Honza hostinského přesvědčoval, že si ta veleslavná sociálně demokratická facka zaslouží samostatný pomník. Měl mít podobu rozevřené dlaně. Hostinský ještě ten den, zmatený z Honzova naléhání vypsal mezi štamgasty peněžní sbírku.

Onehdy jsme hromadně seděli v rozlehlé kuchyni na chalupě našeho jiného kamaráda. Popíjejíce, srkajíce, starostlivě foukajíce, jsme vedli zarputilý a rozvášněný politický hovor. Mluvčí i naslouchající vraštili čelo, přemýšlivě si třeli spánky a k řeči nastupovali zvolna, pokud si ovšem neskákali do řeči, vážíce každé vyslovované slovo na vahách intelektu, až jsme se nakonec zhádali.

„Padla vláda!“ zahulákal Honza do nejlítější hádky. Ztuhli jsme. „Jak to, padla vláda!“ nesouhlasil jsem, považuje se za politologického experta. „To bych já o tom něco musel vědět!“ „Padla,“ nedal se Honza. Rádio ani televize jako naschvál mlčely. Padla? Nepadla? Pád se nakonec ukázal nepodstatným. Získali jsme neotřelé téma. Mohli je rozehrát a opět se zhádat.

Hrál si kdysi i Rudolf Slánský. Alespoň podle spisovatele Kosatíka. Na Klému, už prezidenta, bafal a jukal zpoza závěsů na zámku v Lánech. Ohromná kupa legrace! K popukání. Zrovna, když bafal a jukal, věšeli Miladu Horákovou. Jeho Kléma nakonec dal taky pověsit.

Přitom ani nejukal, ani nebafal. Každá hra nemusí být hravá.