O hře v kostky

Prostě, kdybychom byli vševědoucí, náhoda by podle mě zašla na úbytě. Kdosi prohlásil, že jsme-li slabí, věříme v náhodu a okolnosti, jsme-li silní, věříme ve vůli a rozhodnost. Náhoda je slepá, náhoda je hloupá, náhoda je příliš náhodná, a proto nemá cenu se s ní kamarádit. Takové je moje přesvědčení. Kdyby ovšem nebylo té příhody v kině.

Abych ale mluvil pěkně po pořádku. Mám rád kina ve všelijakých zapadlých koutech. Dneska už nejsou v módě, ale kdysi, za mých mladých let, jich bylo plno. Často v nich vládla domácká atmosféra, paní u kasy si postěžovala, co všechno ji bolí, uvaděčka vás při trhání lístku stihla ujistit, že napínavý příběh dobře skončí.

Platilo ovšem pravidlo, že se může promítat, až když na představení přijde deset diváků. To byla někdy potíž. Chodíval jsem odpoledne do pardubického nádražního kina Sirius, kde se nad námi většinou smilovali. Stačilo, když nás přišlo pět. Lístek byl za pár korun, většinou se sešla partička podobných harcovníků, jako jsem byl já. Náš systém byl jednoduchý. Koupili jsme si nejlevnější lístek do první řady, a pak jsme usedli na nejlepší místa vzadu. Při počtu pěti diváků nebylo ani třeba čekat na konec týdeníku s točící se kamerou.

Jednou takhle čtyři odevzdaně čekáme na pátého, jestli přijde. Situace vypadá bídně, ve foyer je ticho. Chvíli se vyčkává, než pošlou promítače na pivo. A najednou se pátý zájemce skutečně zjeví. Nejspíš vystoupil špatně z vlaku, popletl si stanice, nebo měl jeho spoj zpoždění a další mu ujel. Nám je to ovšem egál, podstatné je, že si kupuje lístek, že promítač má po pivu a představení je zachráněno.

Uvaděčka otvírá dveře do podzemního sálu, sedáme si na svá oblíbená místa. Za chvíli přichází onen pán, zjevně neznalý poměrů. V ruce drží lístek, hledá příslušnou řadu, přijde ke mně, kouká na lístek, kouká na mě, jak si tam lážo plážo sedím. Po chvilce váhání nesměle povídá: nezlobte se, ale tohle místo by mělo být moje. Já pro změnu vytřeštím oči na něj a říkám: jasně. Přesunu se o tři místa doprava, oba usedneme a všech pět diváků v sále spokojeně čeká, kdy se spustí magické světlo promítačky.

Mně to ale nedá spát. Představte si tu náhodu. Chlápek z jiného města, neznalý poměrů, si koupí nejdražší lístek akorát na místo, kde sedím. Je za tím snad vůle nebo rozhodnost? Nikoliv. Je to náhoda. Z toho vyplývá, že Bůh nehraje v kostky, ale my si ten luxus dovolit nemůžeme. Náhodu z pozemského domu prostě vyhnat nelze.