O Dalího světě

Metoda byla jednoduchá, stačila na ni lžička a miska. Sednete do křesla, položíte misku na zem, lžičku držíte mezi prsty. A jak usínáte, sny vás začnou objímat, vy se vydáte do jejich říše, ale vaše vědomí je pořád ještě ve stavu „zapnuto“. V okamžiku, kdy se hodlá vypnout, svaly vašich prstů povolí a lžička spadne do misky. Cinkne to, vy se probudíte a sen, co vás objímal, nestačí utéct.

Nikdy jsem to pořádně nevyzkoušel, nebavilo mě čekat na onen kýžený moment vypínání vědomí, a taky nejsem surrealista, abych musel svoje sny za každou cenu honit po všech koutech zdecimované mysli. Tak uznávám Dalího metodu bez praktického ověření, spíš kvůli neskutečným vizím, jež dokázal do svých obrazů vdechnout.

Nedávno jsem se prošel po jeho muzeu na Floridě. Je u nábřeží města, kterému se říká Saint Pete, a je to tak trochu snové místo, od nezvyklé architektury, až po obří umělcův vous, před kterým se můžete vyfotit. Je tam největší sbírka jeho obrazů na světě. A proč právě na Floridě v Saint Pete? Místní zastupitelé získali bezmála stovku jeho děl od filantropů, manželů Morseových, kteří se s Dalím a jeho Galou přátelili.

Mezi exponáty jsem zažil příběh. Promenádovala se tam spousta lidí, to místo je hodně populární. V zástupu návštěvníků byla postižená dívka na vozíku. Věk jsem nedokázal odhadnout, dívka se nemohla hýbat, jenom její oči byly živé a pozorné. Na každý obraz se dlouze zadívala, jako by ho načítala do své mysli. Vozík byl moderní, se všemi možnými přístroji. Zvuk jednoho z nich připomínal dýchání s pravidelnými nádechy a výdechy.

Výstava byla o Dalího vynálezech a pokusech, o jeho vztahu k matematice či optickým záhadám. Porovnávala ho s Leonardem da Vinci, což by mu jistě udělalo radost. Vedle sebe jste mohli vidět poslední večeři od jednoho i druhého, různé zlepšováky, obrazy Krista nebo Monu Lisu. Renesance se prolínala se surrealismem.

Jeden exponát měl výsadní postavení. Socha Dalího Venuše s pěti šuplíky, které má na čele, na prsou, na břiše a levé noze. Byla umístěna v prostoru, vymezeném čtveřicí plent. Kolem ní se měnily barvy z červené na modrou a žlutou, a do toho se ozýval zvuk ženského dechu. Při každém vydechnutí vás ovanul větřík z důmyslného technického zařízení.

Když do toho prostoru vjel vozík s postiženou dívkou, dýchání se propojila, skoro jako kdyby za tím byl nějaký vyšší záměr. Protichůdné póly lidské existence, krása a bolest, sen a realita, nehybná socha se šuplíky a oči, které všechno pozorují. A já, pozorovatel, jako bych vstoupil do zvláštního Dalího světa. Jako by moje lžička padala do misky na podlaze. Jako by tenhle zvláštní sen neměl šanci utéct.