Nové povídky Petra Šmída, Petra Mana, Daniely Fischerové a dalších současných českých autorů

Petr Šmíd: Dějiny světa

Vystudovaný historik Petr Šmíd je obezřetný vůči jakékoli nabubřelosti, patosu a velkým slovům, velkým knihám a velkým dějinám. Proto je jeho oficiálně první kniha (debutoval však samizdatově vydaným souborem krátkých próz Nautický úsvit) drobná nejenom rozsahem a formátem kapesního vydání, ale i obsahem. Postihuje malé rozdrobené dějiny malých postav jazykem, kterému je vlastní ironický odstup a myšlenková podvratnost. Dějiny světa Petra Šmída vydalo v roce 2023 nakladatelství Rubato.

Vždycky mě fascinovaly bichle s názvy jako Historie lidstva a podobně. Takové, které chtějí vyprávět velký příběh člověka na cestě dějinami. Proto jsem chtěl napsat sbírku střípků, jež zbyly z promyšleně poskládané mozaiky, kterou někdo rozbil kladivem. Což možná líp odpovídá dojmu, který dnes z té historie lidstva máme.


Petr Šmíd pro literární server H7O

Daniela Fischerová: Sníh a popílek a jiné povídky

Jazykově velmi úsporné mikropovídky Daniely Fischerové oscilují mezi logickou hádankou, aforismem a anekdotou. I šest vybraných z její nejnovější povídkové knihy Fialky, tajemství a jiné povídky (Listen, 2023): Sníh a popílek, Stíny mluvicí, Žena úsměvu, Červené zelí a nevěstin šat, Až pak, až pak, Lepě svihlý tl svědčí o tom, že přestože Daniela Fischerová není autorkou, která si takzvaně trhá žíly a do krve obnažuje své nitro, v každém z jejích vycizelovaných příběhů lze vytušit očistnou přítomnost zranění, které textu umožnilo vyrůst.

Vyprávění příběhů je ten pravý důvod, proč je literatura dodnes docela kvetoucí živnost a nevytla­čila ji komprimovaná údernost zpráv.
Daniela Fischerová v eseji o psaní Drbání kožichu aneb Poznámky ke stavbě a smyslu příběhu

Právě vynalézavé splétání příběhů dobře zvolených postav směřující k výrazné pointě, jsou tím, co Daniela Fischerová mistrně ovládá, aniž by k tomu potřebovala příliš velkou plochu. Jen na dvou na třech stranách rozehrává fascinující dramata nespokojených postav (zvláště matek a jejich dcer), třeba i v horizontu desítek let.

Petr Mano: Pytláci a Komáři

Spisovatel a výtvarník Petr Mano nedělá rozdíl v tom, zda vypráví o lidském, nebo přírodním světě. Obojí pozoruje se stejnou ostražitostí i náruživostí. Jeho příběhy připomínají letité zkazky a legendy, i když se často odehrávají v nedávné současnosti. Genia loci jihočeských rybníků, chalup a hospod dokonale zachytil v povídkové sbírce Velká bílá tůň (65. pole, 2022), z níž už podruhé vybíráme dvě povídky.

Při první povídce Pytláci můžete mimo jiné rozjímat o tom, zdali je dobrý nápad požít halucinogenní houbičky při pytlačení. Ani ve druhé povídce Komáři autor své postavy nešetří. Ostatně nešetří ani posluchače, když mračna neoblíbeného hmyzu přivolá těmito slovy: „Poletující hejna vydávala stejný zvuk jako cirkulárka zakusující se do dřeva. Žádné osamocené zabzíknutí, žádné přejíždění smyčcem přes struny poblíž vzrostlé chrastice. Z takového „hrůzného koncertu“ by bolely uši i ctitele atonální hudby, Schönbergovy příznivce.“ Těžko říct, zda to je trest za regulací spoutanou řeku Blanici, či jen řádné rozloučení s horkým létem.

Kromě komárů se v Manových povídkách v blízkosti jihočeských rybníků a řek vyskytuje i panoptikum svérázných postaviček. A je to podívaná k popukání. Přesnými črty autor portrétuje typy, které se v současné české literatuře vyskytují spíše ojediněle. Možná i proto pod hlavními tóny divoké grotesky slyšíme spodní tóny teskné melancholie.

Roman Szpuk: Podzim...

Vyprávění o podruhé vykvetlých petrklíčích, posledních běláscích, odlétajících ptácích, dešti, mlze i romantické lásce. Podzimní Šumava v deníkových záznamech romantického rozervance, citlivého básníka, pozorovatele počasí a šumavského samotáře.

Roman Szpuk se narodil v roce 1960 v Teplicích. Byl dělníkem v chemičce, figurantem u geodetů, nočním hlídačem v kravíně, kresličem v projekci, lesním dělníkem, strážcem CHKO Šumava, poštovním doručovatel nebo pozorovatelem počasí na Churáňově. Tím je od roku 1998 dodnes. Ještě mnohem déle je tulákem a „darmošlapem“. Putuje bez cíle, jde a dívá se kolem sebe, zastaví se a poslouchá potok, ptáky nebo lidi, které potká, pozoruje mraky, kytky, kameny.

Oldřich Janota: Neslyšící děti

Při hraní se může stát ledacos a nikdy nevíte, koho cestou potkáte. Písničkář Oldřich Janota (1949–2024), ikona české alternativní hudební scény, vydal v roce 2008 knížku fejetonů a arabesek Neslyšící děti. Už od devadesátých let si zaznamenával zážitky z muzikantských toulek po Čechách a Moravě.

Vždycky mě zajímalo, jestli se dá ve vyprávění použít i to, co jsem se naučil v hudbě. Jestli by to kromě příběhů mohl být i tanec.
Oldřich Janota

Z knížky Neslyšící děti jsme vybrali tři příběhy ze západu Čech. V Šumavských muzikantech autor cestou na koncert v klatovské čajovně potkává mužíka, který vypadá jako hejkal, ale ukáže se, že je to vlastně kolega. Setkání s bratrem Františkem ve Snu o Makové hoře nás přenese o něco dál, na poutní místo u Příbrami a naše putování s Oldřichem Janotou skončí v příběhu Spálené skořicí v podhůří Brd.

Dora Čechova: Dlouhé nadechnutí

Povídka o osamělém muži, starožitníkovi, který žije se psem a o jeho nezvyklém vztahu mladé dívce, servírce, která přišla z dětského domova. 

Spisovatelka Dora Čechova v roce 2012 debutovala v nakladatelství Labyrint povídkovou knihou z ruského prostředí Nechtěl jsem být Leninem. O rok později vyšla sbírka jejích rozhovorů s Olbramem Zoubkem Život a sochy Olbrama Zoubka. V roce 2015 vydala druhou knihu Padaná letní jablka, ze které pochází i povídka Lžičky.

Dora Čechova: Lžičky

Příběhy vykreslují osudy obyčejných lidí napříč českými a československými dějinami, které různě ohýbaly jejich životy i chování. Autorka citlivě zachycuje pokusy jedinců existovat po svém navzdory očekávání druhých, vést naplněný život, vypořádat se se svou minulostí i sám se sebou.

Zuzana, která pracuje u filmu, je obklopena intenzivními, avšak plytkými a nestálými vztahy. Snaží se utéct opětovnému zklamání odjezdem na třídní sraz, ale čekají ji jen další momenty, které utvrzují její vyčleněnost z povrchního světa. Ona ale hledá skutečnou, hlubokou vazbu.

Ve vetešnictví (kde se mimochodem střetává i s dalšími postavami z knihy), najde prostřednictvím lžiček a jídelního stolu vzpomínky na svou babičku, se kterou nejspíš tuto silnou vzájemnost prožívala. Ke konci povídky to vypadá, že by Zuzana přece jen mohla opravdové lidské pouto mít. Pro jaký život se rozhodne?