Nová krev Národního divadla pod kritickou lupou. Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období
Obměnil herecký soubor i dramaturgii a po dvou letech došlo k výměně kmenového režiséra Štěpána Pácla za Jana Friče. Jak umělecké vedení Daniela Špinara v činohře Národního divadla vnímají odborníci? Ptali jsme se divadelních publicistů, Jany Soprové a Martina J. Švejdy.
Daniel Špinar patří bezesporu k výrazným a činorodým režijním osobnostem. Během své dosavadní kariéry vytvořil v divadlech po celé České republice více než čtyři desítky mnohdy pozoruhodných inscenací. Nebylo tedy překvapením, že takto výrazná divadelní osobnost zamířila do Národního divadla.
Svou koncepci vedení činohry Národního divadla pojmenoval Daniel Špinar Nová krev, což je podle něj heslo, které by mělo charakterizovat směřování činohry této scény v 21. století. Svým postojem dal jasně najevo, že přišel, aby věci změnil. Jedním z mnoha důvodů, proč o post uměleckého ředitele činohry usiloval, byla, jak sám v koncepci uvedl, jeho inklinace k tvorbě na velkých scénách. Do stálého angažmá Národního divadla nastoupil Daniel Špinar jako kmenový režisér na začátku sezony 2014/2015. Do funkce uměleckého ředitele činohry poté v září roku 2015.
Pod vedením Daniela Špinara se činohra Národního divadla odklání od muzeálnosti, tedy od toho obrozeneckého modelu, který spíše diváky hladí, než že by je provokoval. Za dobu, co se věnuji divadelní kritice nebo publicistice, se nenašel nikdo, kdo by byl s Národním divadlem vyloženě spokojený, tedy s celou érou jednoho uměleckého ředitele činohry. Před revolucí se to týkalo služby režimu a dnes se vytýkají zbytečné experimenty.
Jana Soprová
Divadelní publicista Martin J. Švejda souhlasí s tím, že muzeálnosti již bylo učiněno za dost, ale není si jistý, zda činohra pod vedením Daniela Špinara skutečně určuje nějaké nové divadelní trendy.
Spíše než aby činohra Národního divadla trendy utvářela, raději je sleduje. To může u některých tradičnějších diváků vyvolat negativní reakce. Režijní generace, která v současné době ovládla činohru, je ve svém výrazu hodně jiná, než generace předchozí a v tomto ohledu může narazit.
Martin J. Švejda
Daniel Špinar se ve své koncepci vedení činohry Národního divadla vyjadřoval ke svému vztahu k textům, které jsou pro něj východiskem ke každé inscenaci. Jelikož ho zajímají příběhy, rád vyhledává dramata postavená na nosných situacích. Za dobu svého uměleckého šéfování uvedl až dosud sedm činoherních premiér - Spolu/sami, Manon Lescaut, Sen čarovné noci, Tři sestry, Pýchu a předsudek, Křehkosti, tvé jméno je žena a inscenaci Noční sezóna. Činohra pod jeho vedením uvedla celkem osmnáct inscenací, mezi nimi i řadu současných titulů. Kromě kmenového režiséra Štěpána Pácla, kterého v letošní sezoně vystřídal Jan Frič, inscenace režírovali například Jiří Havelka, Petra Tejnorová, Braňo Holiček, Jan Mikulášek nebo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Výběr režisérů pro činohru národního divadla komentuje Jana Soprová.
Výběr režisérů, kteří se objevují v národním divadle, je skutečně reprezentativní. I když je pravda, že každý z těch jmenovaných režisérů a režisérek má svůj osobitý pohled. Je otázka, jak jejich způsob prezentace divadla přijímá publikum, jestli neočekává něco trochu tradičnějšího. Ty nejtradičnější tituly dělá sám Daniel Špinar. Zatímco ti ostatní bojují s výraznými dramaturgickými objevy a ne vždy se je ten titul kompatibilní s daným režisérem nebo režisérkou.
Jana Soprová
Národní Nová krev
Hostem sváteční Noční Čajovny byl režisér a umělecký ředitel Činohry Národního divadla Daniel Špinar.
Dramaturgický výběr titulů se také řídí povahou scény, na níž mají být uváděny. Historická budova má být tedy podle Daniela Špinara místem pro velký divadelní zážitek s důrazem na klasické tituly. Stavovské divadlo zase místem pro moderní činohru a Nová scéna má představovat platformu pro současnou dramaturgii, pro divadelní experiment. Objevil se podle Martina J. Švejdy v repertoáru činohry za poslední dva a půl roku svým zpracováním výrazný titul?
S výraznými nebo lépe řečeno nezpochybnitelnými tituly je v činohře Národního divadla potíž. Zatím se v repertoáru neobjevila žádná inscenace, v níž by režisér daného titulu předvedl něco, co už nepřevedl někde jinde. V jedné diskuzi jsem narazil na otázku, zda už náhodou Špinarova generace režisérů není za zenitem. Tím způsobem, jak tato generace funguje, může docházet k dřívějšímu vyhoření, tvůrčí potenciál se dříve vyčerpá.
Martin J. Švejda
