Norbert Schmidt: Okamžik

19. duben 2023

Kostel sv. Kateřiny ve slovenské Handlové jsem navštívil letos v březnu už podruhé. Příběhem této stavby se zabývám dlouho a fascinuje mě čím dál tím víc. Na betonové empoře lodi mě proto ihned zaujala nově instalovaná křížová cesta. Tu jsem dosud neznal. Pan farář ji nedávno objevil na půdě presbytáře. Odsouzení Ježíše. První pád pod křížem.

Na dalším výjevu Šimon Kyrenský. Vedle podává Veronika Ježíši roušku, aby si mohl otřít pot a krev. Historizující malba je provedená na plechu. Šablonovitě, chladně, až mechanicky – postavy ve středověkých šatech. Normálně bych takové dílo minul. Ale tady je ještě něco navíc, co vše proměňuje. Desky jsou totiž samý škrábanec, plné děr a boulí, plech je na mnoha místech masivně protrhaný různě velikými otvory. Co se tu stalo?

Čtěte také

Okamžitě jsem si vzpomněl na rakouského umělce Arnulfa Rainera, který se svými expresivními, až destruktivními přemalbami starých gotických a renesančních obrazů snažil evangelijní příběh osvobodit z krusty historických nánosů. Výjevy, které mě upoutaly na kůru handlovského kostela, jsou ale ve svém aktualizujícím účinku snad ještě bezprostřednější. Kde se těch čtrnáct zastavení původně nacházelo?

Den předtím jsem pátral v archivech po stavebním vývoji kostela, především jak ho v letech 1943 až 44 rozšířil architekt Rudolf Schwarz. Napříč přes starou loď postavil velkou halu. Gotickou klenbu ponechal uprostřed nad novým oltářem jako baldachýn. Po válce při budování komunistického ráje na zemi novostavbu i s historickou klenbou lodi zbourali. Zbyla jen věž a starý presbytář. A pravděpodobně tato křížová cesta. Ale kde visela? V plánech nikde vyznačená není.

Hilda Radovská

Ten samý den jsem pak navštívil ještě paní Hildu Radovskou, vitální radostnou dámu, která letos oslaví devadesát let. Vyprávěla mi o dějinách městečka, o karpatských Němcích, a nakonec také o jednom z nejhorších zážitků svého života: „Vše se odehrálo v pondělí Svatého týdne 26. března 1945 před osmou hodinou ráno. Do kostela jsme přišli na zádušní mši za horníky, kteří zemřeli při důlním neštěstí. Stála jsem na empoře. Bylo mi tehdy dvanáct let. Najednou jsme zaslechli detonace a pískot sirén. Nálet. Pan farář Steinhübl vzal do ruky bohoslužebné nádobí a odešel rychle do sakristie.

Pamatuju si ještě, jak jsem zahlédla kaplana Štefana Bičánika, který klečel u vedlejšího oltáře v jižní lodi. Do místnůstky ve věži jsem se už nevešla. Bylo tam plno. Zůstala jsem na kůru. V tu chvíli prolétla střechou bomba a explodovala. Tlaková vlna mě odhodila na schodiště. Všude se valil hustý šedý dým. Když se po dlouhých minutách usadil a já vylezla živá zpod hromady dřeva, uviděla jsem před sebou boty pana kaplana, kterého zavalily střešní trámy. Už nedýchal.“

Čtěte také

Paní Radovská pokračovala, jak s bratrem po neštěstí v kostele rychle utíkali domů. Ale následoval další nálet: „Na hřbitov, kterým jsme probíhali, dopadlo postupně na patnáct bomb. Schovali jsme se do prvního kráteru, na dně byl ještě horký. Kolem samé výbuchy, úlomky náhrobků, křížů, kostí…“

*

Po návratu do Prahy jsem se v myšlenkách zas a znova vracel do karpatského kostela. Představoval si dnes už neexistující prostor, skládal si ho z plánů a fotek, popisů v knihách, vlastní zkušenosti z místa a také Hildina příběhu. Procházel nasbírané dokumenty. Konečně jsem na jednom starém snímku pořízeném ještě před přestavbou objevil, co jsem hledal: Desky s pašijovými scénami vyplňovaly kazety zábradlí dřevěné empory, která po třech stranách obepínala gotickou loď.

Čtěte také

Ale stála empora i v novém kostele? Schwarz ji totiž také nikde ve výkresech nemá. Napověděla další archivní fotografie: Emporu přenesli ze staré stavby, ale postavili ji ve zmenšené podobě dozadu k věži. A teprve teď mi to naplno dochází: možná to byla právě plechová křížová cesta, která tenkrát při výbuchu dvanáctileté Hildě, když už se nevešla do bezpečí gotických zdí věže, zachránila život.

Znovu si na fotkách prohlížím všechny ty šrámy a díry na křížové cestě. Zastavuju se u obrazu s Veroničinou rouškou. A vybavuju si, jak Edmund de Waal, britský hrnčíř-umělec zkoumající paměť předmětů, v jedné ze svých knih píše: „Dějiny se dějí. Nejsou minulostí, jsou nekonečným rozkrýváním okamžiku. Rozkrývají ho v našich rukou. Proto toho v sobě objekty tolik uchovávají, náleží všem časovým rovinám, nerozplynuté, znepokojující, testující.“

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.