Paul Verlaine: Žena a kočka/Femme et chatte

Ve své předmluvě k druhému vydání Čapkových překladů z nové francouzské poezie zdůraznil Vítězslav Nezval především kvality jejich básnické dikce, jejich přirozenost, prostotu, úspornost, melodiku a „zcela novou nenucenost“.

Oproti starším překladům z Baudelaira, Verlaina či Mallarméa, které byly dílem Vrchlického a básníků z jeho školy a které byly zatěžkány a zbytečně komplikovány umělými, nepřirozenými slovosledy a užíváním „neudržitelných parnasistických novotvarů s četnými ‚kdys‘, ‚zkad‘, ‚kýs‘“, omezil Čapek obřadnou strojenost, která - řečeno Nezvalovými slovy -„přestala dávno vyhovovati senzibilitě básníků a zatemňovala a odcizovala čtenářům plastickou krásu slova a představy, na něž kladli důraz básníci po Baudelairovi“.

Své přesvědčení, sdílené větší částí své generace, dokládá Nezval mj. i citací „dokonalé piruety“ z překladu jedné strofy z Verlainovy básně Žena a kočka: „Své ostré nehty – ohava- / ty hladké acháty, jež svítí / břitkostí nožů, schovává / pod rukavičkou z černých nití.“

Básníky, kteří nad jiné milovali tajemství, nemohla neupoutat a okouzlovat právě kočka, šelma pružná i tajemná, hravá i aristokraticky hrdá, záludná i plná jemných, něžných citů. Tou směsí přece málem ideálně vyjadřovala i všechno to, co chtěli sami vyjádřit ve svých verších.

Ale šlo tu především o ženu, o její tajemství, stejně nepochopitelné a nevyslovitelné. Z francouzských veršů té doby bychom mohli sestavit celou malou antologii, ve které by nechyběly třeba verše Baudelairovy, Laforguovy či Crosovy. V rafinovaném šerosvitu Verlainova interiéru pracuje světlo jako na grafickém leptu. Nic se tu nevysvětluje, všechno je ponořeno do magické atmosféry chvíle a celá báseň jako by byla nesena na zadrženém dechu básníkova úžasu a okouzlení z tajemství ženy, které básník nechce ničím rušit, vděčný za zázrak té chvíle.