Osudy Aleny Wagnerové, spisovatelky ze skupiny Šestatřicátníků

Alena Wagnerová otevřeně a přímočaře hovoří také o své zkušenosti z odchodu v roce 1969 ze socialistického Československa do vzdáleného Sárska, zatíženého těžkým průmyslem, o svém zklamání německou univerzitou, která ještě vězela v zastydlé revoluci roku 1968, o konfrontaci emancipované pracující ženy s konzervativní německou společností. Mluví i o své zkušenosti matky dvou osvojených dětí, kdy se jí stal velkým pomocníkem český dětský psychiatr Zdeněk Matějček. Stála po roce 1989 spolu s Rút Kolínskou u založení mateřských center v Česku.

Po roce 1989 je Alena Wagnerová jednou z průkopnic orálně historické metody výzkumu dějin. Sestavila tak několik knih, týkajících se soužití Čechů a Němců v pohraničí i jejich nucených i dobrovolných odchodů. Jako jedna z prvních se věnovala osudům německých antifašistů. V češtině i v němčině vydala knihy o Mileně Jesenské, Sidonii Nádherné a o rodině Franze Kafky, všude využívá jako literární metodu kombinaci dokumentů a jejich dovyprávění a úvahy nad nimi.

Připravila také řadu rozhlasových pořadů pro německé stanice i pro Vltavu – za všechny třeba deset originálních portrétů německých žen ve všech historických obdobích, dokument o německých antifašistech A zapomenuti vejdeme do dějin a řadu příspěvků o Mileně Jesenské. Pro operu v Basileji přeložila Alena Wagnerová libreto Leoše Janáčka (Z mrtvého domu), věnovala se jeho korespondenci s Kamilou Stösslovou a přispěla jejími překlady do České knižnice, kde s podporou nadace Roberta Bosche vyšel u německého vydavatele výběr základních děl české literatury. Důležitou kapitolou v jejím životě je hudba.