Důležité je naučit se souhlasit s nesouhlasem. Osudy Radkina Honzáka

Radkin Honzák patří mezi špičku českých psychiatrů, kteří umí obor vkusně a srozumitelně popularizovat bez zažitých klišé. Jeho osobnost přitahuje pozornost a jeho jméno ještě více. Jak říká v rozhlasových Osudech: „jméno je výsledkem lásky rodičů,“ jen s písmenem „d“ – na rozdíl od hlavního hrdiny Stříbrného větru Fráni Šrámka Ratkina, který se vzpírá tyranskému otci a získává své milostné zkušenosti, když potká Aničku Karasovou. Je to zápas mladíka s vnitřním mužem. Tak takový osud budoucího psychiatra Radkina Honzáka nečekal. A setkání s budoucí ženou Evou, bioložkou, vydrželo dodnes.

Pražský nemehlo

Pan doktor se narodil 30. března 1939 do protektorátu a od té doby, jak říká, prošel šesti státními útvary. Vyrůstal v harmonické rodině, která se v roce 1937 přestěhovala z Plzně do Prahy na Smíchov. Své dětství strávil u dědečka v Čími, ve vesnici nedaleko Slap. Dědeček (otec maminky) ho zasvětil nejen do tajů místní obce, života na statku, ale uvedl ho do společnosti české klasické literatury. Rodový statek malému Radkinovi přirostl k srdci a rád na něj vzpomíná. Komentář připojuje i ke svým „uměleckým začátkům“.

Byl jsem takový pražský nemehlo, jako kluk jsem hrál na piano a později brnkal na kytaru. Z nejžhavější puberty mi utkvěl šlágr Třešnové květy.

A díky Františku Hrubínovi, který jejich rodinu navštěvoval, se naučil vnímat poezii, kterou prý později rád poslouchal v Divadle hudby na Václavském náměstí v Praze. To se psala 50. léta, zanesená totalitou, cenzurou a sovětskými vzory. Své první básnické pokusy, řečeno jeho slovy: „házel na papír.“ Na jedenáctiletce patřil ke skupině studentů, kteří vydávali školní časopis a dva almanachy. Tam někde se v něm probudily literární počátky. Krásná literatura je pro něho dodnes stejně důležitá jako literatura vědecká.

Radkin Honzák|foto:Elena Horálková,Český rozhlas

Jméno Radkin, mu v dětství přinášelo trauma, neboť se mu děti ve škole posmívaly, ale později už bylo opředeno výjimečností. Pan doktor Honzák se nebojí sám sebe kritizovat a odhalit na sebe slabůstku, udělat si legraci. Jeho Osudy jsou prodchnuté humorem, laskavým slovem a rozhodně nezavání hořkostí a naříkáním na dobu 50. let, kdy maturoval, nebo dobu normalizační, kdy byl několikrát u výslechu.

Bezpečný obor

Cesta na lékařskou fakultu vedla přes přihlášku do SČM, kam vůbec nechtěl, ale třídní učitelka věděla, proč mladého studenta přihlásila. „Na medicínu se hlásilo pět studentů a všichni jsme byli přijati,“ říká s potěšením budoucí psychiatr, který chtěl být původně praktickým lékařem na Šumavě, ale když zjistil, že má obě ruce tzv. levé, tak si raději zvolil „bezpečnější“ obor. A rozhodnutí bylo správné.

Lékařská fakulta UK, na které studoval, měla v 50. letech velmi dobrou úroveň. Po roce 1956 ideologické myšlenky naštěstí postupně mizely a prosazovala se konečně odbornost. Jedním z jeho profesorů, na kterého pan Honzák v Osudech zavzpomínal, byl Vladimír Vondráček, který je pokládán za jednoho ze zakladatelů československé lékařské psychologie, psychofarmakologie, gerontopsychiatrie, dietetiky a psychiatrické sexuologie. Student Radkin promoval v roce 1962 a poté se vydal do Okresního odborného ústavu Kosmonosy. Tak začala jeho pracovní kariéra. 

Já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do psychiatrie spolu s prvními psychofarmaky.

V roce 1966 odešel do Ústavu pro výzkum výživy (výzkum spánku a stresu). Kam se posunuly jeho zájmy o obor, s kým spolupracoval a co se mu stalo v profesi osudným? Na tyto otázky odpovídají pětidílné Osudy, protkané zážitky i „poučkami“ typu „Člověk potřebuje několik pohlazení denně, nebo mu vysychá mícha“ nebo „Důležité je naučit se souhlasit s nesouhlasem. Máš pravdu, ale nesouhlasím.“ Jistě si je zapamatuje nejeden posluchač, navíc v osobité interpretaci.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.