Zemřel skladatel a hudební režisér Jan Málek. Poslechněte si jeho vyprávění ve vltavských Osudech

Jan Málek přišel do Plzně v roce 1963 a jako režisér, dramaturg, redaktor, lektor, ale na začátku také jako hráč na bicí „rozhlasáku“, tedy plzeňského rozhlasového orchestru, tam vydržel plných 13 let. Na pražské konzervatoři byl odchovancem folkloristy Alberta Peka a specializoval se na bicí ve třídě Emila Špačka, současně ale také studoval skladbu u prof. Miloslava Kabeláče. Tyto osobnosti zásadně ovlivnily jeho budoucí tvůrčí směřování, láska k folkloru a staré muzice se propojila se stroze moderním, až přísným kompozičním stylem, k němuž své žáky vedl prof. Kabeláč.

K osmdesátinám Jana Málka

Originální hudební osobnost, dlouholetý režisér Československého a pak i Českého rozhlasu, experimentátor na poli elektroakustiky i vážný skladatel se smyslem pro (nejen hudební) vtip. Tím vším byl a je čerstvý osmdesátník Jan Málek. V Plzni se uplatnil v okruhu osobností spojených se zdejší folklorní redakcí.

Skladby Jana Málka jsou jakoby vytesány z kamene, mají promyšlenou stavbu, ale současně kouzlo melodické inspirace tkvící ve starší či lidové muzice. Inspirací mu také byly významné postavy nebo události kulturní historie, jeho „Pocta kladivu Michelangelovu“ složená k 500. výročí umělcova narození byla příznivě ohodnocena na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v roce 1975, „Requiem super l´homme armé“ psaná na středověký nápěv a věnovaná „mrtvým všech válek právě končícího tisíciletí a smutnému výročí začátku 2. světové války“ vzbudila ohlas při své premiéře v roce 2000.

Jan Málek byl od jara 1976 až do roku 2015 hudebním režisérem Českého rozhlasu a má na svém kontě stovky nahrávek a přenosů. Zažil revoluční přerod zvukové techniky, od doby, kdy v plzeňském elektroakustickém studiu pamatuje slávu při instalování nových generátorů zvuku a nastříhané magnetofonové pásky kolem krku, až k dnešní digitální miniaturizaci natáčecí i vysílací techniky. Setkal se s řadou osobností a o mnohých, s nimiž úzce spolupracoval a prožil jak dobré, tak i to závažnější, vypráví ve vltavských Osudech.