Hana Roguljič: S čím počítají počítače

Jsou často první věcí, kterou bereme do ruky po probuzení, a tou poslední, na kterou se podíváme, než jdeme spát. Skrze ně sledujeme, co dělají naši nejbližší i co se děje na opačném konci světa. S jejich pomocí pracujeme, ukládáme do nich svoje myšlenky a vzpomínky, naše děti je umí používat ještě dřív, než se naučí psát. Chytré telefony a čím dál výkonnější počítače už dávno nežijí jen vedle nás, ale s námi. A možná není daleko chvíle, kdy nebudeme mluvit jen skrze ně, ale přímo s nimi.

O čem by promluvily přístroje, kdyby k tomu dostaly příležitost? S touto představou si pohrála scenáristka a dokumentaristka Hana Roguljič v sérii tří krátkých rozhlasových her S čím počítají počítače, O čem sní tablety a Komu patří telefony.

Jak vás vlastně napadlo napsat sérii pseudodokumentárních hříček, ve kterých mluví přístroje?

V rozhlase může mluvit kdokoli. Zvířata, rostliny, abstraktní pojmy, lidé živí i mrtví či jakékoli jejich části a samozřejmě také věci. Stačí se jich zeptat. Navíc elektronické, digitální a propojené přístroje v podstatě mluví i bez fantazie autora. Už dnes některé mobily reagují na hlas a samy hlas generují. Umělá inteligence už dávno není pouze záležitost sci-fi autorů. Ale i kdyby byla, těsný kontakt, které mnozí se svými mobily, notebooky a tablety máme – ať už dobrovolně, nebo pod tlakem doby – nelze přehlédnout. Tyto krátké hry se snaží na fenomén osobních strojů nahlédnout bez zdviženého ukazováčku, spíš jen poukázat a popíchnout.

Ve vašich hříčkách se z věcí naší každodenní potřeby stávají individuální bytosti s vlastními osudy a názory. Podívat se na přístroje tímto způsobem vás přinutilo až psaní rozhlasové série, nebo vás to občas napadlo už někdy předtím?

Napadá mě to každý večer, když ukládám svůj telefon do vlastnoručně vyrobené postýlky, přikrývám jej vyšívanou dečkou a přeji mu dobrou noc...

To, co mě zajímá, nejsou přístroje a jejich „pocity“. Zajímají mě lidé, kteří je používají. Když mi mobil spadne na zem, není mi líto jeho, ale peněz a za těmi jsou zase lidé: jejich práce, aby přístroj vyrobili, moje práce, abych si jej mohla koupit. Forma pseudodokumentu mi pomáhá glosovat vztah lidí a přístrojů oklikou, s nadhledem. Vztah, který funguje oboustranně – pokud mají oni sloužit nám, musíme také my sloužit jim. Aktualizovat je, chránit je před viry, čistit je, dávat je do opravy. Ale míra ochoty sloužit je u lidí různá. Stejně tak je různá míra ochoty nechat se jimi svázat. Když k tomu fantazie přidá různost očekávání také na té druhé straně, vznikne platforma, na které se dá vystavět krátká rozhlasová hra.

Znepokojuje vás naše čím dál vyšší závislost na různých přístrojích, nebo se pozorováním toho, co přinášejí do našich životů, spíš bavíte?

Zatím se bavím, výhledově se znepokojuji. Nejde ovšem o znepokojení přístroji samotnými, spíše tím, co po nás chtějí jejich tvůrci, kam nás přes marketing manipulují a jakým způsobem je používá moc. I kdyby od zítřka začal můj notebook mluvit jako člověk a radil mi, co mám dělat, nevadilo by mi to. Stále by to byla interakce tváří v tvář. Naprosto rozdílná situace ovšem nastává, mluvíme-li o internetu a jeho nástupcích, tedy o virtuálním prostoru, ve kterém by se osobní reakce mezi mnou a mým počítačem, proměnila ve veřejná data.

Co konkrétně máte na mysli?

Zatím si stále můžeme určovat, kolik toho onomu neznámému příjemci řekneme. Stejně jako ten, kdo dává rozhovor, nemluví s novinářem, ale skrze novináře mluví se svými čtenáři či diváky, a proto svou řeč uzpůsobí. Za čárou pro většinu z nás by bylo vpustit novináře do soukromí. Potíž nastává, stane-li se z novináře policajt se soudním příkazem, kterého do soukromí vpustit musíte. Čip, který vám vpíchnou pod kůži, abyste nemuseli v obchodě vytahovat peněženku, aby vás vpustil do bytu či kanceláře bez klíče, aby vám měřil biometrické údaje a korigoval stravovací návyky, aby doma zapnul topení, když z vaší polohy vyčte, že tam míříte, to je pro mě noční můra. V tom případě se stahuji do lesů, kde si budu povídat se svým mobilem.

Na kterém přístroji jste nejzávislejší?

Můj mobil se jmenuje Karel a kromě postýlky a vyšívané přikrývky má desítky výměnných krytů, obaly různých barev a materiálů a vlastní autíčko na baterky. Nejraději usíná za mihotání svíčky, v tom je překvapivě nemoderní. 

(Ptala se Renata Venclová)