Henri-Pierre Jeudy: Absence intimity

Letos ve Francii vydalo malé nakladatelství Circé zajímavou knihu s názvem Absence intimity, jejímž autorem je Henri-Pierre Jeudy, citlivě reagující na nejrůznější společenské jevy; publikoval již několik čtenářsky úspěšných knih jako Pohádku o mrtvé matce nebo Umění nebýt dědečkem. Autor se, kromě své literární činnosti, věnuje rovněž sociologii, působí jako vysokoškolský profesor a také ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, kde studuje závažnost katastrof a strachu v současné společnosti. V českém překladu bohužel nevyšla dosud žádná z jeho studií ani próz. Poslední kniha Absence intimity je nevelkého formátu, stopadesátistránková publikace, pěkně graficky upravená, opatřená krátkým úvodem, doslovem a závěrečnými poznámkami; text je rozdělen do tří velkých kapitol a kratších podkapitol. Absence intimity je psána svěžím, čtivým jazykem, s přesným vyjadřováním i humorem; autor patří mezi komentátory společenského dění; všímá si problémů a kriticky je reflektuje na stránkách francouzského tisku, nejčastěji v deníku Libération.

Hned v úvodu pokládá Jeudy klíčovou otázku: existuje ještě naše soukromí? V době, kdy se politici, podobně jako filmové hvězdičky, vystavují jako zboží na prodej, zbyla nám ještě vůbec nějaká tajemství? Ještě nikdy se soukromí tak neprolínalo s veřejným životem jako dnes, konstatuje autor a zmiňuje prezidenta Sarkozyho a jeho ženu Cécile, stejně jako Royalovou a její druha Françoise, jejichž eskapády se běžně odehrávají na veřejnosti. Exhibice politiků v televizních soubojích, připomínající télé-realité, vyvinuly i vlastní jazyk, píše autor v kapitole Mezi důvěrností a zradou; "nic před vámi neskrývám", "nic netajím", "myslím to dobře", o soukromých věcech politik hovoří tak, že posluchač má dojem, jako by s ním důvěrně rozmlouval, svěřoval se, sdílel s ním své trable; takové počínání pokládá Henri-Pierre Jeudy za triumf demagogie. Zároveň však zdůrazňuje, že podobně se chovají i spisovatelé, umělci i zcela neznámé osoby; všichni rádi odhalují na internetu, webu, ale i ostatních médiích svoje nitro; intimita zahltila veřejný prostor. Pokud vůbec hovoříme o soukromí, pak nejčastěji ve spojitosti s jeho ohrožením. Přitom, jak autor poznamenává, slovo "intimita" nelze vyjádřit zkratkou, ani jinak komolit. Odhalení intimních věcí se stává senzací. Televizní programy, které v divácky oblíbených reality show ukazují nejdůvěrnější věci, extrémní blízkost navozují obrazem a předkládají divákovi, dokonale banalizují soukromý život, činí tak ovšem s jediným cílem: vyprovokovat kolektivní emoce, aby divák považoval svět druhých za svůj. Tato psychologická zátěž, kterou média ustavičně vrhají na veřejnost, má ještě jeden cíl: zaplnit prázdnotu veřejného života. Jedním ze základních pocitů nejistoty, kterou lidé dnes trpí, píše Henri-Pierre Jeudy, je obava ze znásilnění našeho soukromí. Veřejný prostor je nebezpečný, všechno osobní může být znásilněno, včetně lidského těla. V současné době se intimita stala i formou vzájemné komunikace; všechno ukázat, zviditelnit, nafilmovat, zachytit na mobil, vyfotit cokoliv a jakkoliv... Soukromí už není chráněno, všechno lze zveřejnit; expanze obrazů a hysterie sdělovacích prostředků jsou typické jevy dnešní doby. Člověk uspokojuje svůj narcismus jedině: veřejnou projekcí.

Autor se domnívá, že na tom je založena i jistá obrana: strategie privatizace veřejného prostoru. Pro ilustraci uvádí takzvaná condominia v Jižní Americe, společenství chráněného bydlení. Vzmáhá se totiž přesvědčení, zdůrazňuje autor v Absenci intimity, že privatizace prostoru, teritoria ochrání naše soukromí a budeme bezpečnější.

Henri-Pierre Jeudy ve své knize zmiňuje i kulturní exhibicionizmus, který podle jeho mínění spočívá v přeexponování, jehož důsledkem je, že naše oko už není schopno vidět jedinečnost, osobitost díla; privátní traumata jsou cynicky vtahována na stránky tisku i do literatury. Vládu převzala média a ideologie intimity; z mezilidských vtahů se vytratila opravdovost, stejně jako spolehlivost. Z prosazování vlastního Já se stal společenský imperativ; politici i veřejní činitelé jsou povinni odhalovat svá soukromí; charismatický politický lídr je člověk, který nezachovává žádný odstup, je takzvaně otevřený a nechrání se, a přitom vyvolává dojem, že má sice jisté slabosti, ale jinak cítí stejně jako jeho publikum; citové exhibice zvyšují jeho důvěryhodnost a přinášejí politické body.

Nicméně poslední kapitola knihy Absence intimity vyznívá přece jen do jisté míry nadějně, neboť Henri-Pierre Jeudy konstatuje: intimita je něco zcela neuchopitelného. Někdy ani sami nevíme, v čem vlastně spočívá, takže naše tajemství přece jen zůstávají zachována. Autor končí příkladem obecně známým; když tajně nakoukneme do koupelny jiného člověka, zahlédneme sice jeho soukromí, ale jeho intimitu stejně neodhalíme, leda určitý décor, který ji doprovází. Mylně se však domníváme, že jsme zahlédli druhého v celé jeho pravdě. Když polda řekne podezřelému: prohlédl jsem si tvoji koupelnu, teď vím, co jsi zač, už nic nepředstírej, odhalil jsem tě, tak se velice mýlí, neboť vnější svět (jeho koupelnu) totiž mylně považuje za identický s nitrem podezřelého (s jeho Já). Jenže obsah toho, co cítíme a prožíváme, je nesdělitelný a kontury mezi vnějším a vnitřním světem jsou vždy rozostřené.