Médeia v NT live je ponurá, hrůzná, divoká

Je až s podivem, že tato klasická hra se na jevišti londýnského Národního divadla objevuje poprvé v jeho padesátileté historii. Na první pohled může být divák až šokován notně feministickou notou, a bezpochyby to přiřkne režii Carrie Cracknellové. Nicméně, nahlédnutím do překladu Euripidova originálu zjistíme, že Power útočnost Medeiných promluv spíše zmírnil.

Současná heroinaMédeia je hodně temná hra, a Helen McCroryová v hlavní roli je skutečně famózní. Je tím, co u nás nazýváme heroinou, a zároveň svým zjevem působí zcela současně.

Scéna odráží temnotu hrdinčiny mysliPodobně jako jsme v anglickém divadle zvyklí, tvůrci neponechali nic náhodě, a tak jednotlivé prvky inscenace do sebe zapadají a celek tak vytváří skutečně přízračnou atmosféru, která odráží stav Medeiny mysli. Scéna Toma Scutta, jejíž přízemní část tvoří dům, v němž Medeia s dětmi bydlí, a prosklenými dveřmi můžeme vidět zahradu či náznak posvátného háje, který symbolizuje jak sepětí s přírodou, tak rovinu podvědomí. Právě sem hrdinka odchází po svém hrůzném činu.

Družičky chóremV horní části scény se pak jako stínohra odehrávají přípravy na svatbu Jasona s královskou dcerou, jehož součástí jsou jako družičky členky chóru, který komentuje Médeina rozhodnutí a Jasonovo chování.

SvětloSvětelný design Lucy Carterové dodává celé scéně zvláštní atmosféru, někde na pomezí reality a nejistoty snu. Kostýmy mají v sobě díl nadčasovosti, ale i jisté prvky dneška (Medeiu nejprve vidíme v téměř vojenských kalhotách, později v bílé antikizující říze).

HudbaVíce než v jiných inscenacích tu hraje výraznou významotvornou roli hudba dvojice Willa Gregoryho a Alison Goldfrapp (tvořící pod názvem Goldfrapp), která disharmonickými ponurými tóny a skřeky ladí atmosféru tragédie, včetně rytmu rituálních bubnů ve chvíli, kdy se Medeia chystá k vraždě dětí.

Hra na jeden nádechHraje se v celku devadesát minut, takže divák nemá ani čas vydechnout. Představení začíná promluvou chůvy- vychovatelky, která uvede diváky do děje příběhu. Michaela Coelová vypráví s minimalistickou věcností, je jakousi zvláštní postavou, která se ocitá současně uvnitř i vně příběhu. V Powerově úpravě je propojena oproti originálu role chůvy a vychovatele. Jinak však počet postav zůstává stejný, včetně 13 členného ženského chóru.

DětiPodobně jako ve své předchozí inscenaci Ibsenovy Nory Cracknellová přivádí na scénu děti, a jejich prvotní bezstarostností, s níž se na počátku povalují u televize na sedacích pytlích, vytváří kontrast k budoucí hrůze.

MédeiaHelen McCroryová v roli Médei je drsně vznešená, a působí od počátku jako divoká šelma, uzavřená v kleci. Nervózně kouří a je neustále v pohybu. Je nesnesitelná, a zároveň politováníhodná. Její důvody, podobně jako chór žen chápeme, ale zároveň se jich děsíme. Přitom je jasné, že Médeia už je kdesi mimo normální prostor, zcela pohlcená svým problémem a zároveň bezmocí a osamělostí, a hrůznou jednoduchou logikou, že zradu je třeba důsledně pomstít. Naprosto ovládá scénu, a v jejím stínu se ostatní tak trochu ztrácejí.

JásonJáson Dannyho Sapaniho působí jako především jako pragmatický politik, který svou machistickou arogancí přilévá oleje do ohně, když Médei dokazuje, kolik toho pro ní udělal, když si ji vzal a odvezl ji ze země barbarů do civilizovaného Řecka. Jako celek má inscenace velmi silnou sugestivní atmosféru zmaru, ale i jakési rituální vznešenosti.