Iggy Pop - Préliminaires

Opravdové legendy popkultury většinou žijí tak rychle, že nikdo nepředpokládá, že by se pokročilejšího věku dožily. Překvapí už jen tím, že se jim to povede, a když se pak ještě ke všemu vyhnou všem před chvílí vyjmenovaným pastem a sbírají vrásky s grácií, nelze než s obdivem smeknout. Vedle Lou Reeda, Jonnyho Cashe, Toma Waitse a pár dalších narko-cowboyů a věčných punkáčů se to bezesporu daří i Iggymu Popovi. Klidně by se mohl živit jako instruktor dozrávání. Můžete ho nacpat do smokingu nebo pyžama, pořád to bude punkáč. Jakoby ještě bydel v přívěsu, do kterého si kdysi na střední škole tahal spolužačky z lepších bohatších rodin a balil je buď na to, co vyčetl ze stohů knih, kterými byl karavan zaplaven, nebo na to, co skládali se školní kapelou The Igguanas.

Dnes už nikoho balit nepotřebuje, nikomu nic nedokazuje, srovnaný sám se sebou je tak nějak samozřejmě. Šedesátiny oslavil tím, že před dvěma lety vydal desku a vyrazil do světa se The Stoogies a všude na turné řvaly v kotlích holky, které by mohly být jeho vnučkami, že si ho chtějí vzít. Zvládnul to i když si pokaždé vybral pauzu na vydýchání se, v podobě zinscenovaného selhání ochranky a riotu publika vtrhnuvšího na pódium.

Teď je Iggy Popp zpátky zase sám za sebe, bez The Stooges. Vydává desku, kterou by nemohl natočit nikdo jiný. Jen málo punkáčů je tak chytrých a sečtělých jako on, jen málokterý z nich by dokázal tak skvěle vzdát hudební poctu románu La Possibilité d'une île - od francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Příběh komika otráveného svým bonvivánstvím, neschopného se z něj ale nějak vytrhnout, se musel Iggymu zalíbit. Zbytkem příběhu o sexu a vyhynutí lidstva se taky nadchnul. Michel Houellebecq, který je kromě romanopisce i fimař se po několika letech rozhodl převést tento příběh na plátno a požádal Iggyho, aby k němu složil Soundtrack. Dva kusy z něj se nakonec dostaly právě i na desku Préliminaires, kterou Iggy natočil prostě proto, že ho zpracovávání knižní předlohy bavilo natolik, že když byl hotový se soundtrackem, nechtělo se mu ještě přestat. Původně filmové King Of The Dogs a The Machine For Loving jsou písně o Popově neoblíbenější postavě z knihy o mrňavém bílém psisku, jménem Fox, které mu připomínalo jeho vlastního bišonka Luckyho. King Of the Dogs je nadšený jazzový šraml ve kterém právě Fox líčí, o kolik je lepší být pes než člověk, v The Machine For Loving zase Fox umírá. Není v tom zbytečný patos, ale vy máte v krku sucho a je vám mizerně, jako by jste ho znali.

O Préliminaires se proslýchalo, že to bude jazzová deska. To samozřejmě není ve finále pravda, je tady sice celá řada věcí, které jsou jazzem nasáklé, ať už povrchně zvukem, nebo i jinak, ale stejně tak tady dostává prostor třeba bossa nova nebo šanson. Les Fleures Mortes známá z repertoáru Edith Piaf, nebo standart od Antônia Carlose Jobima, použitý v Nice to Be Dead... kdyby zůstal Iggy věrný původním zvukům písní a zvyklostem žánrů, asi by se nemohl vyhnout hranému exaltovanému dojetí nebo smutku. Zůstal ale naštěstí výrazově úsporný a zpívá jakoby rozvalený na gauči. Absence teatrálnosti nakonec vyvolává mnohem víc citů, než kdyby se snažil je z vás dojit a zajíkal se při zpěvu slzami. A funguje to jak v bažinně jižanských punk rockových ploužácích, ve francouzsky odzpívaných baladách, tak v dřevně jazzových kusech plných krásných klarinetů s krkovým zvukem, přesně tím, který nenávidí všichni konzervatoristé. A funguje to báječně i v synťákových dupačkách, které znějí jako Serge Gainsbourg v osmdesátkách. Party Time třeba.

Dohromady to všechno zní jako deska, která mohla vyjít stejně tak před dvaceti lety ale nedivili byste se ani tomu, kdyby vyšla až za dvacet let. Iggy, zakonzervovaný tunami drog, chytrý, vtipný, s nadhledem. Všechno úhledně zabaleno do bookletu, který pro něj vymalovala Marjane Satrapi, autorka Persopolis. Iggy Pop je na 22. desce zase frajer. A tím bude až do posledního dechu.

Iggy Pop - King Of The Dogs - interaktivní videoklip Iggy Pop u bazénu