Peaches - I Feel Cream

Spíš machismus v sukních. Bubeník z motorkářské booster-kutálky řekne fanince "Tak teda pojď když chceš, ale tři dny jsem se nemyl,". Jen genderově převráceno. Samozřejmě můžete namítnout, že podobný přístup k věci už před nimi měly třeba Courtney Love nebo M.E., jenže ty nenásledovaly davy epigonů, tak jako Peaches. V jejím případě to skoro zavánělo hudební revolucí. Chybělo jen málo. Protože kdo dnes o nějakou revoluci stojí. Kdo by doufal, že ještě může nastat. Kdo nosí v hlavě tabu, které nebylo stokrát vykřičeno nebo postup, který nebyl tisíckrát omlet. Říkejme tomu tedy radši trend. A s trendy se to má... třeba jako s valníkem, který někdo strčí z kopce. Na začátku musí být někdo kdo do toho šťouchne. Všichni tleskají a on kouká jak věci uhánějí dopředu. Mnohem rychleji než čekal. Běží za valníkem, ale už mu nestačí. Všichni se koukají jak se to vše kodrcá směrem dolů a nechtějí, aby to tak bylo. Občas, naštěstí na valník naskočí někdo z davu a to podívanou zpestří, ale pak kára doskřípe až na úpatí kopce a čeká ho už jen rovina... A dav se ohlédne a uvidí další pahorek a na jeho vršku nový neokoukaný trakař.

Pokud Peaches zkusíme označit jako jednu z těch, která je zodpovědná za renezanci elektra (skrze electroclash) musíme uznat, že se snaží, co to jen jde. Ti kteří naskočili na její valník, ji z jeho korby totiž ochotně podávají ruku (Simian Mobile Disco, Digitalism...). Má ale smůlu v tom, že když se zrovna teď chce blýskat, zachtělo se nějak i všem okolo. Kdyby vydala I Feel Cream před čtvrt rokem, určitě by jí zatleskalo víc lidí než dnes. Počítejte se mnou. Zombie Nation, kteří velmi zručně vykrádají Justice. Tiga, který zdraví slizce Ciao!, ale někoho to kvůli jeho jménu pořád ještě zajímá. DJ Hell, který velmi zajímavě potemněl, Krazy Baldhead, z outsidera Ed Bangeru se najednou stal umělec, který dotahuje věci zase o kus dál. Když se popasovává s Chopinem tak, že to ani v nejmenším nenudí. Do toho se konečně po letech dřiny ve studiu ukazuje Moderat, tedy Apparat společně s Modeselektor. A schválně se podívejte na cover jejich desky. Jako by to byla Peaches sama. Jako by se knock outovala tím, že všechna tato jména díky horečce sobotní electroclashové noci inspirovala k tomu co tvoří, nebo na ně aspoň upoutala pozornost.

Peaches už vousy nenosí, ale to jen proto, že místo nich nahodila elvisovskou vlnu. To zavání nezměněným postojem. Pořád stejně ostrá a kousavá. Mnohem chytřejší než Lady Sov a méně povrchní než Uffe. Něco se ale změnilo. Bere všechno víc vážně a místo toho, aby se bavla, snaží se sypat hity. A čím víc se snaží, tím víc to drhne. A to je právě ta rána, kterou si zasadila sama.

Nechcete, ale musíte si povzdechnout, "Kde jsou ty doby, kdy se daly alba od všech těch punkerek pod napětím poslouchat od začátku do konce? Cobra Killer, Peaches....,"

Peaches a Tiga. kdyžs se rozkřiklo, že vydají desku téměř součastně, vypadalo to na souboj těžkých vah, na který se třásla nedočkavostí celá electro obec. Nakonec je to ale volba mezi jednookou a slepcem. Taková je bohužel momentální forma těch, od kterých se čekal vrchol sezóny. Peaches se kodrcá po rovině.

myspace