Jitka Šuranská: Hudba by měla být intiutivní

Poslouchejte Čajovnu v pondělí 16. prosince od 19:00. Online nás můžete naladit jediným kliknutím zde.

Když se řekne moravská cimbálovka, člověk si obvykle představí pevně definovanou sestavu, v níž jsou vedle sebe poskládané všechny ty pro Moravu obvyklé nástroje, jako housle, klarinet, viola a samozřejmě cimbál. Velmi zdařilé album Nězachoď slunečko Jitky Šuranské naopak překvapí instrumentální různorodostí, některé skladby natočila Šuranská jen se svým zpěvem a houslemi, na jiné si přizvala elitní superskupinu Pacora s moldavským cimbálistou Marcelem Comendantem a slovenským houslistou Stano Palúchem.

Zcela unikátní kapitolu tvoří nahrávky, v nichž jsou nástroje zvoleny jakoby „naschvál” vžitým pořádkům: Palúch vymění housle na mandolinu, zazní tu i dnes zcela opomíjená citera, na kterou hraje jeden ze skrytých mistrů česko-moravské tradiční hudby Michal Müller.

Šuranská své album pokřtila letos v létě na Folkových prázdninách v Náměšti, a hostováním v Čajovně v prosinci otevřela novou etapu svého života: z Moravy – kde léta působila jako houslistka ve Zlínské filharmonii – se totiž přestěhovala do Prahy.

Jitka Šuranská s kapelou |foto: Indies Records

Jako bonus k vysílání vám přinášíme rozhovor s Jitkou Šuranskou v písemné podobě:

Co bylo dříve – klasika, kterou jste hrála se Zlínskou filharmonií, anebo hudba Moravy?

Morava. Moji rodiče vzpomínají, že jsem chtěla hrát na housle úplně od malička, tedy dříve než jsem mohla slyšet nějaký symfonický orchestr. Všude kolem mě se hrála vesnická hudba, klasiku rodiče neposlouchali, žádný z nich nebyl muzikant. Z toho jednoznačně vyplývá, že klasiku jsem objevila až později .

Ale generaci, která vyrůstala za totality, lezl folklor na nervy. Byla to oficiální hudba, kterou jí nutili násilím. Vaši rodinu to nepostihlo?

Takhle to fungovalo spíš ve městech, kde lidé vnímali násilné propojení folklóru s ideologií mnohem intenzivněji, kdežto lidé z vesnice prožívají hudbu z jejich okolí jako něco zcela přirozeného. Necítili, že by jim někdo něco vnucoval.

Jitka Šuranská na pražském křtu desky Nězachoď slunečko |foto: Helena Kočmídová

Kdy jste vzala housle poprvé do ruky?

V 7 letech když jsem chodila do druhé třídy. Životní zásluhu na tom měl můj dědeček, který mě dva roky vozil autobusem do hudební školy v Uherském Hradišti.

Měla jste nějaký idol?

Všechny mé vzory byly z tradiční hudby. Chodila jsem do lidového souboru, také jsem chodila tančit, a pak jsem se stala primáškou dětské cimbálové muziky. To mi bylo třináct let - a moje budoucnost se začala rýsovat.

Moravská lidová hudba má ale specifické rysy, které lze těžko vtěsnat do školních osnov – třeba jisté nepravidelnosti v rytmu.

To se neučíte ve škole, ale napodobováním muzikantů kolem vás. Nejlépe je nad tím moc nepřemýšlet. V 15 letech jsem se zamilovala a díky tomu jsem se dostala do výborné cimbálovky Stanislava Gabriela, kde jsem hrála 10 let. Po konzervatoři jsem pokračovala na Institutu pro umělecká studia.

Máte oblíbence na poli klasiky?

Celou řadu, ale já jsem klasiku obdivovala spíš z povzdálí, věděla jsem že to není moje cesta. Můj pan profesor na vysoké to taky věděl, a přesto jsme udělali velký kus práce. Celou tu dobu mě vedl spíš jako komorního hráče, nikdy jsem nebyla žádný virtuoz. Mým hlavním zaměstnáním je teď ale velký orchestr, už desátý rok působím ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně.

S cimbálovkou v Tichomoří

Když ale vyjede symfonický orchestr z Evropy do Asie, koncerty dostanou zcela novou dimenzi. Diváci reagují s větším temperamentem, skoro jako fanynky v době beatlemanie. Zažila jste to někdy?

Jitka Šuranská: Nězachoď slunéčko |foto: Indies Happy Trails

Zajímavé je, že v Asii jsem zatím nebyla se symfonickým orchestrem, ale s cimbálovkou. Bylo mi 15, jeli jsme na měsíc na Taiwan, na festival dětských souborů. Moravské rytmy tam zabraly.

Styly lidových houslistů jsou navzájem propojené, zjišťujete třeba, co hrajete stejně a co jinak než muzikanti ze Skandinávie anebo z Maďarska?

Tyhle souvislosti pro mě objevil Jiří Plocek, s nímž léta příležitostně hraju v duu Hudecká úderka. Jirka mi přinesl nový úhel pohledu. S fenoménem vesnického houslisty, tedy hudce či fiddlera, se setkáte na celém světě.

Ale fiddler nikdy nechodil na konzervatoř. Je to unikátní samorost, co hráč, to jiný styl. Nepřekáží vám přitom vaše znalosti ze školy?

Pokud překáží, jde to snadno překonat. Vzdělání je výhodou, protože vám nedovolí hrát špatně. Máte určitou laťku a pod ní nejdete. Omezení může spočívat v tom, že člověk začne svoji hru příliš kontrolovat hlavou. Hudba by měla být spíš intuitivní, což se vás ve škole snaží odnaučit.

Rozhovor vyšel v odlišné variantě dříve v časopise Rock & Pop.