Až do města Aš – dívčí intimita v bordelu světa

Až do města Aš mladé slovenské režisérky Ivety Grófové (*1980) je příběhem Dorotky (Dorota Billá) z východního Slovenska, která své zásadní zkušenosti během dospívání nasbírá na opačné straně bývalé federace – v nejzápadnějším koutě Čech. Nastupuje jako šička do továrny na česko-německém pohraničí ve měste Aš. Jak je asi většině diváků předem zřejmé, tahle práce není startovacím bodem k Dorotčině lepší budoucnosti, ale spíš k bezprizorní existenci v neony ohraničeném pohraničním prostoru...Film je za Slovensko navržen na Oscara.

Rozhovor s režisérkou si můžete poslechnout ze záznamu čtvrteční Čajovny 15. listopadu. Pořad obsahuje i kritické hodnocení filmu od Ondřeje Štindla a hudbu (mj. scénickou hudbu z filmu).

Film byl původně zamýšlený jako dokumentární snímek a výrazně dokumentární rysy si také zachoval. Charakterizuje ho práce s neherci, snímání v reálných exteriérech i interiérech bez umělého svícení a sociálně-realistický rozměr příběhu, vycházející ostatně z vlastní režisérčiny zkušenosti. Díky soustředěné režii, nápadité poetické kameře Viery Bačíkové, náladotvorné hudbě Mateje Hlaváče a významotvorné práci se světlem je ale ve výsledku především intimním počinem, náhledem do duše lehce pasivní hrdinky Dorotky. Čím ona méně vysvětluje a komentuje, tím svobodněji její optikou (i se zapojením animace, videa z mobilu nebo webkamery) vidíme svět – německé sexuální turisty, lokální zoufalce, kolegyně v práci, kamarádky, ale především její vlastní tlumenou bolest z toho, co bychom mohli paušálně nazvat ztrátou nevinnosti – nejen v tom sexuálním slova smyslu.

Z filmu Až do města Aš |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Až do města Aš rezignuje na řešení zásadních otázek, spojených s fenoménem migrace z prací a prostituce v příhraničních oblastech. Neklade palčivé otázky systému, který přiživují obě strany hranic i různé sociální vrstvy, ani levicovým způsobem neobviňuje ze sociální nespravedlnosti. I motiv romské etnicity hlavní hrdinky v průběhu filmu ustupuje do pozadí. (V duchu čechovovské teorie o pušce, ze které se má vystřelit, jsem to nejdříve považoval spíš za nedostatek, ale v podstatě je mnohem korektnější a přirozenější, že etnicita sama nutně negeneruje jiný příběh, je spíš jen rovnocenným vkladem do smíšené, etnicky zmateného Aše, který naopak Grófová zpracovává velmi autenticky.) Až do města Aš je víc než co jiného posmutnělým dívčím „Bildungsfilmem“ současnosti. Hlavním problémem „poémy“ o jednom neprivilegovaném dospívání (pozor, spoiler!) zůstává konec filmu, který působí spíš jako zkratkovité únikové řešení než otevřený závěr.

Hlavní hodnotou Až do města Aš naopak je, že před drsnou skutečností nezavírá oči, ale dokáže se soustředit dovnitř své hlavní hrdinky. Jak Iveta Grófová prozradila Čajovně, připravuje adaptaci jedné z nejvýraznějších slovenských knih poslední doby – Pátou loď Moniky Kompaníkové. Až do města Aš je víc než slušným příslibem pro zpracování této novely, disponující ostatně také výrazným tématem ženského dospívání.

Iveta Grófová |foto: Tiskový servis filmu Až do města Aš

Až do města Aš (Slovenská republika, Česká republika, 2012) Námět, scénář, režie: Iveta GrófováSpoluautor scenáře a dramaturg: Marek LeščákKamera: Viera BačíkováHudba: Matej HlaváčStřih: Maroš ŠlapetaHrají: Dorota Billá, Silvia Halušicová, Robin Horký a další