Heinrich Heine, poslední básník německé romantiky

Svým dílem se ovšem dostával do ustavičného konfliktu s tehdejší německou společností. Od roku 1831 žil v pařížské emigraci, jeho díla byla v Německu zakázána. Zde se také oženil s prostou ženou, která se o něj starala až do smrti. V Paříži se také roku 1843 seznámil a spřátelil s Karlem Marxem, s nímž vedl rozsáhlé politické diskuse. Heine, jakkoli se cítil socialistickými myšlenkami osloven, obával se současně vlivu komunistických idejí pro kulturu. Jeho vztah ke komunistickým myšlenkám je výstižně zachycen v básni Vandrující krysy.

Heinrich Heine napsal stovky lyrických a melodických básní, které byly mnohokrát zhudebněny, snad žádný jiný básník nebyl takovou inspirací skladatelům své doby: Robertu Schumannovi, Franzi Schubertovi. Jeho publicistické a kritické dílo bylo postiženo detailní cenzurou, bylo upravováno, zkracováno nebo zakazováno. Cenzura a zákaz vydávání se vztahoval i na díla, která dokonce ještě nebyla napsána.

Za éry nacismu byly jeho básně v čítankách uváděny jako výtvory anonymního génia - to se týká například jeho zcela zlidovělé básně Loreley. Za nacismu se také naplnil jeho výrok, že pokud jsou lidé schopni pálit knihy, jsou schopni pálit i lidi. Heinovy pomníky byly strženy. Slavná jsou i jeho poslední slova „Bůh mi odpustí. Je to jeho zaměstnání.“ I ta jsou ale jednou z heinovských legend. Podle autentických svědectví zněla básníkova poslední slova prostě: „Tužku. Papír.“