Tři úvahy významného českého dětského psychologa Zdeňka Matějčka

„Psychologie není jen studená, morálně neutrální věda – může přece pomáhat, může sloužit k dobrému, může dávat naději i radost ze života,“ píše na závěr jedné ze svých posledních knižních publikací Psychologické eseje (z konce kariéry) profesor Zdeněk Matějček. Toto své kredo naplňoval celým svým životem i dílem. Jako nesmlouvavý zastánce klasického modelu rodiny byl jedním z prvních kritiků socialistické kolektivní výchovy (viz např. jeho knihu Psychická deprivace v dětství).

Vystudoval filozofii a češtinu na Filozofické fakultě UK, nevydal se však na dráhu pedagoga, ale začal pracovat jako klinický psycholog v různých výchovných ústavech, v padesátých a šedesátých letech pak v Dětské psychiatrické ambulanci KÚNZ v Praze. Následovalo působení v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, později, od roku 1991 až do konce života v Psychiatrickém centru Praha.

Úctyhodný by byl výčet Matějčkova členství v českých a zahraničních profesních organizacích a také různých ocenění a medailí, mezi nimiž nechybí ani medaile Za zásluhy od prezidenta České republiky nebo cena Pangea udílená za mimořádné zásluhy o nápravu věcí lidských. Rozsáhlá je rovněž i publikační činnost profesora Matějčka. Jako mimořádně schopný popularizátor vědeckých poznatků významně přispěl ke zkvalitnění výchovy nastupujících generací.