Ondřej Vaculík: Prameny, které vyvěrají a mizí

Ondřej Vaculík (*1954) začal publikovat své fejetony v samizdatových souborech v 80. letech 20. století. V téže době uvedl pod smyšleným jménem Ondřej Děd v divadle Orfeus divadelní hry Zedno a Ovčín a několik povídek. Po roce 1990 nastoupil do Literárních novin jako redaktor publicistických stránek a zástupce šéfredaktora. Tehdy se hodně věnoval ekologickým tématům (bylo období bourání Libkovic a dostavování Temelína). Vydal dvě prozaické knihy Stavební deník a Jablko přešlé mrazem.

Ondřej Vaculík, dramatik a rozhlasový redaktor |foto: Tomáš Vodňanský

V roce 1999 odešel z Literárních novin a v roce 2000 nastoupil do Českého rozhlasu. Dnes působí jako publicista a dokumentarista na volné noze, je stálým spolupracovníkem stanice Vltava, pro niž píše eseje a vytváří dokumentární a publicistické pořady. Eseje Ondřeje Vaculíka patří k těm, jež reflektují stav společnosti z pozic „obyčejného života“, často balancují na hraně fejetonu nebo krátké povídky. Bývají založené spíš na konkrétním zážitku než na abstraktní úvaze. Esej Prameny, které vyvěrají a mizí, uvažuje o vodě jako zdroji života i zisku.