Karel Čapek: Komisař Mejzlík zasahuje. Humorné detektivní příběhy z konce 20. let minulého století

V početné a dodnes inspirující rozhlasové tvorbě režiséra Jiřího Horčičky lze nalézt několik inscenací a seriálů, k nimž si sám napsal scénář. Jako scenárista si Horčička vybíral náměty z klasické literatury spíše oddechového žánru.

Inspirací ke hře Komisař Mejzlík zasahuje, byly populární Povídky z jedné kapsy Karla Čapka. V povídkách, které otiskoval nejprve v novinách a časopisech, než je souborně vydal v roce 1929, předložil Čapek svoji verzi detektivního příběhu, v němž ho více než dějové zvraty a napětí zajímaly spíše otázky zločinu a trestu a pohnutky, které z civilizovaného člověka učiní vraždícího barbara.

Jiří Horčička|foto:Alexandr Janovský

Jiří Horčička si ze sbírky vybral několik nejznámějších povídek a propojil je postavou komisaře Mejzlíka, který je spíše úředníkem než neohroženým detektivem, ale pachatele spolehlivě odhalí díky své metodě, jíž vévodí zdravý rozum. Ve zvukovém plánu své čapkovské inscenace Horčička vytvořil nostalgickou dobovou atmosféru, která ji přibližuje k oblíbenému žánru retro snímků a zve posluchače do Prahy konce dvacátých let minulého století.

Čtenářům detektivek

Karel Čapek ve své stati Holmesiana čili o detektivkách, publikované v roce 1931 v knize esejů Marsyas čili na okraj literatury, píše: „...myslím, že kriminální četba kromě našich latentních sklonů k zločinnosti objektivuje také naše latentní a zuřivé sklony k spravedlnosti; že se v nás dovolává krom skrytého zločince také skryté Svaté Fémy. Ty pak, čtenáři detektivek, se účastníš zločinu, ale také jej stíháš; vyvstává v tobě Kain, ale také hlas volající: ‚Co jsi učinil? Pročež nyní zlořečený budeš.‘ Z toho sice neplyne, že požitek z kriminální četby je mravně povznášející nebo naopak, ale zajisté to, že je dvojitý, a proto dvojnásob vzrušující. (…)

Síla rozumu nás vede za ruku v chaosu faktů.

Čtěte také

KVÍZ: Jak dobře znáte Karla Čapka?

Zde však se nemohu zdržeti, abych nevelebil ducha metody. Ať jiní oslavují vášně, romantické démony, krásu ženských očí nebo východ slunce, já chválím jasnost, souvislost a pořádek, sílu rozumu, jenž srovnává, vztahuje, řadí a váže, metodu, tuto moudrou vůdkyni, jež nás vede za ruku v chaosu faktů; a hle, rozestupují se.“