Thomas Bernhard: Minetti. Portrét umělce jako starého muže. V titulní roli Otomar Krejča

Rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard (1931–1989) byl jedním z nejvýznamnějších tvůrců evropské literatury a divadla 20. století. S odstupem času, který uplynul od skandálů provázejících premiéry jeho her a vydání románů, je zřejmá nadčasová hodnota díla, jež po sobě zanechal. Zvláště jeho hry tematizované uměním představují nevyčerpatelnou sumu úvah (často záměrně provokativních) o povaze a smyslu tvorby.

Čtěte také

S Otomarem Krejčou se do divadla vrátila imaginace. Letos uplynulo sto let od jeho narození

Proto se k bernhardovským směšno-tragickým postavám umělců nebo myslitelů opakovaně obracejí divadelníci, aby na jejich základě podali osobní výpověď o svých tvůrčích zápasech. Takovým způsobem se k Thomasu Bernhardovi přihlásil i český režisér a herec Otomar Krejča prostřednictvím hry Minetti – portrét umělce jako starého muže. A to hned dvakrát – nejprve režií inscenace uvedené v pražském Národním divadle v roce 2001 a o rok později jako představitel titulní role v rozhlasové inscenaci Josefa Henkeho.

Thomas Bernhard hru napsal v roce 1976 pro vynikajícího herce Minettiho a pojmenoval ji po něm. Hra však není pouze o Minettim, je o každém herci a každém umělci, který jde navzdory nejrůznějším tlakům za svou osobitou představou umění.

Hlavní postavou je starý herec, který byl už před lety vypuzen z divadla, protože jako šéf činohry zatvrzele odmítal vyhovět požadavkům běžného vkusu. Jako vrchol umění uznává jedině Shakespearova Krále Leara, kterého řadu let v ústraní a o samotě zkouší den co den. Snaží se dospět k dokonalosti, která by diváka burcovala z jeho poklidu.

Čtěte také

Vzkříšení Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nová hra Pavla Molka inspirovaná dramatickým osudem ruského velikána

Děj se odehrává v Ostende, kam Minetti právě přijel. Je silvestrovský večer a rozbíhají se karnevalové oslavy poslední noci roku. Lidé v maskách spěchají za svými zábavami a starý herec s kufrem – ukrývajícím masku, kterou pro roli Leara navrhl James Ensor – v hotelové hale čeká na divadelního ředitele, aby po dlouholeté izolaci přijal nabídku hrát znovu na jevišti. Minutu po minutě marného čekání narůstá i jeho úzkost a jeho vzrušené promluvy se mění z poloh niterných zpovědí zavrženého umělce ve vášnivou obžalobu společnosti, která své umělce zabíjí. „Blouznící genius“ totiž promlouvá i z bolesti nad světem, který „chce být baven, ale měl by být zneklidňován, zděšen a vyděšen“.