Nic jako dřív. Špionáž v divoce neukotveném světě dospívání

Z filmu Nic jako dřív
Z filmu Nic jako dřív
0:00
/
0:00

Čtyři mladé lidi ze severních Čech čeká maturita, která ale není tou hlavní zkouškou. Každý z nich čelí i dalším životním výzvám.

Při projekci filmu Nic jako dřív jsem pořád zápolila s otázkou, nakolik je ještě na místě označovat Lukáše Kokeše a Kláru Tasovskou za dokumentaristy. To sice vystihuje povahu materiálu, se kterým pracují, ale upozaďuje specifiku jejich metody zjevně vybočující z dokumentárních mantinelů. Ačkoli dělení kinematografie na fikční a dokumentární se do jisté míry přežilo, natolik výrazné prolnutí obou forem je na české poměry přeci jen dost nezvyklé.

Jejich observační snímek už svým názvem Nic jako dřív lapidárně uchopuje nadcházející kolizi. Své hrdiny, Tea, Dianu, Renču a Aničku, totiž portrétuje v okamžiku, kdy se ocitají na prahu dospělosti. Životní zlom, který teenagery brzy čeká, pro někoho zpřítomňuje péče o neplánovaného potomka, pro jiného maturita nebo první reálná pracovní zkušenost spojená navíc s pobytem v zahraničí. Cesta k uvědomění nutnosti převzít zodpovědnost za svůj život je v každém ze tří příběhů jinak klikatá. V půlhodině vydělené jednotlivým liniím tohoto tříaktového pojednání si jejich pouť procházíme skrze intimní rovinu rodinných a partnerských vztahů a přes základní ukotvení ve společnosti (tedy školu a zaměstnání). Autoři nestimulují děj zjevnými dotazy, ale četnost klíčových důvěrných okamžiků nenechává na pochybách, že některé scény byly řekněme rekonstruovány.

Maturita mezi dokumentem a fikcí

Určitá míra inscenace je vlastní dokumentaristice od jejích počátků a žádný dokument se jí nevyhne nejpozději v procesu montáže. Fikční film posledních dekád zase na oplátku stále častěji tíhne k paradokumentární stylizaci, kterou Zlatá palma pro bratry Dardennovy za Rosettu v roce 1999 a následně vzedmuvší se rumunská nová vlna, kanonizovala jako filmovou estetiku nového milénia. Ohledávání hranic a aktivní pohyb mezi vytyčenými kategoriemi dokumentu a hrané tvorby charakterizuje progresivní proud obou odnoží filmu, které od sebe nutně nedělí ani námět, ani forma, ale způsob jejich interakce. A právě ta je nejvýraznějším prvkem teprve druhého celovečerního filmu autorského tandemu Kokeš — Tasovská.

Z filmu Nic jako dřív

Rekonstrukce událostí, z nichž nejzjevnější je snad zadumaný pohled na dva proužky těhotenského testu při ranní toaletě, dodává chronologii příběhu patřičný dramatický oblouk, ovšem bez toho, že by uměle zrychlovala děj. Naproti tomu dialog znějící z jedoucího auta, které sledujeme z jiného vozu, přiznaně odkazuje k inscenaci záběrů. Od promluvy, kterou pronáší táž postava v jiný moment své přítomnosti v obraze, jak to známe z předchozí Pevnosti i studentských filmů Tasovské, je v Nic jako dřív posun k principům hraného filmu zjevný. Z reálně existujících osob se tu pod dohledem režisérů stávají sociální herci a označení dokumetární film je možné zpřesnit prefixem post.

Empatický pohled do vnitřního světa postav

Natáčecí štáb tvořený jediným člověkem se ukázal být ideálním prostředkem špionáže v divoce neukotveném světě dospívajících, kde slova dealer a DJ jsou podvědomě zaměňována. Snímání z bezprostřední blízkosti ve stavech milostného, alkoholového a drogového opojení i ve chvílích narůstajícího zoufalství dopuje jedinečnou přirozenost prostředí i postav a zároveň umožnuje nahlížet problémy jejich perspektivou. Empatický pohled do vnitřního světa ústřední čtveřice ale zároveň nebrání autorům zvýraznit paradoxy existence, které hrdinové samy už nevnímají. Budoucí absolventka oboru kuchař-číšník neumí nakrájet pórek. Tea jako zahradníka zajímá ze všech rostlin jen ta, s jejíž pomocí si pravidelně vylepšuje náladu. A věčně opilá adeptka bezpečnostně-právních složek nalévá panáka matce, o níž ví, že si vzápětí sedne za volant.

Z filmu Nic jako dřív

Školní drezura, režijní bravura

Škola pro protagonisty představuje předně iritující instituci, kde se člověk na praxi učí hrabat listí, umývat hasičská auta nebo aranžovat skleničky do řady tak, aby takzvaně řezaly. Příprava na profesi nošením prázdných talířů, ze kterých odkapává imaginární omáčka, jak kousavě poznamenává bedlivá pedagožka, je dokonalým ztělesněním nesmyslné drezury, kterou učitelé nenahlíží a která mládež ubíjí. Na druhou stranu je v bilančních dialozích s pedagogy oboustraně zjevná snaha dobrat se přijatelné symbiózy, která škole jako vzdělávací instituci vrací lidský rozměr.

Klára Tasovská a Lukáš Kokeš: Film je tím autentičtější, čím víc s ním strávíte času

Klára Tasovská a Lukáš Kokeš

I když jsou jejich jména známá spíše užšímu okruhu filmových nadšenců než široké veřejnosti, je možné bez nadsázky tvrdit, že tvůrčí tandem Klára Tasovská a Lukáš Kokeš patří mezi tuzemské nejprogresivnější filmaře.

To, že mnohost úhlů, ze kterých nahlížíme ústřední motivy filmu, nijak nenarušuje koherentní perspektivu postav, je důkazem režijní bravury. Ta se kromě tématu školy jako základu života projevuje i v komplexnosti pojetí hranic a pohraničí, které film na mnoha rovinách akcentuje. Geografická poloha Šluknovského výběžku se svou historickou zatížeností přirozeně staví protagonisty do postavení vyděděnců. Nefunkční rodiny a sociální aspekt regionu, který zápolí s velkou mírou nezaměstnanosti a zadluženosti obyvatel, jejichž vyhlídky na zlepšení jsou minimální, je stále přítomen, i když film není prvoplánově sociální agitkou. Hranice dětství a dospělosti, mezi nimiž protagonisté oscilují, se zpřítomňuje i v hranicích dokumentu a fikce, mezi kterými snímek umně lavíruje.

Z filmu Nic jako dřív

Po ranním vyprošťováku se vracíme v nejlepší formě

Pevnost uvozoval záběr zamlženého okna vlaku prosekávajícího hustý ranní opar neznámých končin. Vizuální leitmotiv se vracel v obrazech mlžné krajiny a napovídal o nemožnosti nazření i pochopení toho, co se v oficiálně neuznané, přesto existující republice Podněstří vlastně děje. Funkce mlhy nebyla jen způsob výrazu obsahu, ale stala se tu specifickou tvůrčí metodou. V Nic jako dřív je leitmotivem noční klub, kde těkavý způsob existence varnsdorfských teenagerů nachází své nejvlastnější a nejpřirozenější prostředí vně vztahů a závislosti na strukturách. Snaha předat onu autentičnost určuje formu snímku i jeho funkci promlouvat k divákům skrze perspektivu postav. Bez toho, že by ji autoři narušili, pak dokáží někde pomocí textů písní, jinde rámováním, nenuceně glosovat i reflektovat život protagonistů. Metoda navíc v obou celovečerních filmech zásadně určuje emocionální náboj tématu. Mlhavé kontury Podněstří prozrazovaly obavu z natáčení v podivně totalitární zemi. V Nic jako dřív proplouváme životy protagonistů jako v nespoutané jízdě dobře rozjeté párty, na kterou se po ranním vyprošťováku vracíme v nejlepší formě.

Nic jako dřív. Režie: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská. Česká republika 2017, 92 min.