Nevěra
Manželská nevěra je stará jako lidstvo samo a objevuje se v bezpočtu filmů nejrůznějších žánrů. V málokterém z nich však slouží k tak pronikavé analýze mezilidských konfliktů, jakou rozehrála režisérka Liv Ullmanová.
Její dvouapůlhodinový snímek Nevěra, natočený podle scénáře slavného Ingmara Bergmana, se od standardní nabídky našich kin liší téměř ve všem. Odvíjí se pomalu, v obyčejných prostředích, bez jakýchkoli efektů. Připomíná záznam audience u psychiatra nebo čtenou divadelní zkoušku. Na rozdíl od romantických selanek či dráždivých thrillerů je ale drtivý svou autenticitou.
Hlavní postavou vyprávění je herečka Marianne Voglerová, která do galerie bergmanovských postav patří už svým příjmením. Stejně se jmenoval třeba iluzionista z režisérovy slavné alegorie Tvář. Nebo rozvrácená herečka, kterou v jiném proslulém snímku Persona představovala právě Liv Ullmanová. Situace, v níž hrdinka filmu začíná svou zpověď, je záměrně nejednoznačná. Nevíme, zda Marianne skutečně existuje, nebo je pouze výplodem fantazie posluchače. Tím je stárnoucí režisér, který v příběhu - vyprávěném cizí osobou - zřejmě rekapituluje svou vlastní minulost. Marianna může být skutečnou protagonistkou intimní rekapitulace, ale také jen její svědomitou interpretkou, která se připravuje na roli.
Vlastní historie mimomanželského vztahu je alarmující popisem obludných důsledků, v něž přerostou její tuctové začátky. Dlouho se zdá, že cizoložnému páru všechno prochází - včetně idylky v pařížském hotýlku a společných setkání, kdy podváděný manžel i rodinný přítel zachovávají zdrženlivé dekorum. Pak ale celá záležitost praskne, což ještě neznamená to nejhorší. Pravé peklo nastane až později - hlavně v momentech, kdy mezi rozhádanými manželi propuknou tahanice o dceru. A právě v líčení sobectví dospělých a jejich neodčinitelných křivd na dětech, je film nejdrásavější. Drama Liv Ullmanové připomíná slavný Bergmanův snímek Scény z manželského života, který vznikl v 80. letech. V něm se kultivovaný pár změní v zavilé nepřátele používající těch nejzákeřnějších zbraní. Něco podobného se odehraje také v Nevěře, kde se frivolní hrátky zvrtnou v chuchvalec ubohostí, výhrůžek a vzájemných trpkostí. Autoři přitom nikoho jednoznačně neodsuzují. V jejich kronice to funguje stejně jako ve skutečném životě, kde má každý svůj díl viny a každý je zároveň obětí.
Nevěra je vzhledem k ženské osobě režisérky snad o něco shovívavější k hrdince než k oběma mužům. Ve finále je možná trochu přespekulovaná. Některé zvraty - třeba závěrečné zjištění, že i hrdinčin muž měl dlouholetou milenku - si tvůrci klidně mohli odpustit, aniž by to příběhu nějak ubralo na síle. Bergmanovo dílo lze přirovnat k jakýmsi duchovním vivisekcím obnažujícím kořeny lidských úzkostí a deziluzí. Patří k nim i film, který třiaosmdesátiletý tvůrce sice nerežíroval, v jehož předloze však údajně zpracoval vlastní zážitek z konce 40. let. Pokud to platí a Bergman skutečně sám sebe promítl do postavy hrdinčina milence Davida, prozradil na sebe věci hodně nelichotivé. A Liv Ullmanová, která tuto úchvatnou zpověď natočila, se zařadila k důstojným pokračovatelkám jeho nesmrtelných dramat o lidských selháních.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
