Nesoutěžní filmy festivalu v Karlových Varech

4. srpen 2006

Hledači senzací a hvězd byli letos na karlovarském filmovém festivalu asi zklamáni, neboť třpytivých stálic přijelo pomálu, dokonce i někteří prominentní režiséři na poslední chvíli odřekli - například Luc Besson. Ještě že zdejší festival má leckteré spřízněné duše, které se rády vracejí: třeba montypythonovský Terry Gilliam nebo Korejec Kim Ki-duk, jenž přijel dokonce v celosvětové premiéře uvést svůj nejnovější film Čas.

Vynechám-li soutěž, letos ještě nanicovatější než v minulých letech (chyběly příspěvky například z Anglie nebo z Maďarska!), z několika set uvedených filmů si mohl vybrat snad opravdu každý. Protože několik zajímavých děl, směřujících do tuzemské distribuce, doprovodíme samostatnými recenzemi, až nastane jejich čas, upozorním nyní na trojici filmů, které do našich kin (či televizí) zatím nemají namířeno, i když se jedná o pozoruhodné projekty.

Bruno Dumont, prazvláštní tvůrce se zálibou v téměř netečném plynutí příběhu, který se znenadání zauzlí do příšerných hrůz, nezklamal očekávání ani ve Flandrech. Téměř protokolární záznam zdevastovaného venkova s bahnitou krajinou, s rozpadajícími se staveními a zprimitivnělými obyvateli, kteří bezmála poklesli na úroveň hovádek božích (jak dokládá jejich citu zbavené sexuální vybíjení) - taková je výchozí situace. Když několik tamních mladíků povolá armáda, se stejnou nezúčastněností přijmou nová pravidla. V bezohledné pouštní válce kdesi na afrických bojištích se dopouštějí ukrutností a sami se vzápětí stávají oběťmi. Režisér nezkoumá, na čí straně ostatně fiktivního konfliktu máme hledat právo: obě znepřátelené strany usilují o naprosté vyhlazení protivníka v bojích všech proti všem. Hrůzy dopadají všude: na znásilněnou ženu, která se bezohledně pomstí (že by režisér viděl Chytilové Pasti, pasti, pastičky?), na děti, které umanutě střílely z dobře chráněných oken, na starce i vojáky. Z rozprášené vojenské jednotky nakonec přežívá jediný člověk. Vyústění příběhu může provokovat: byly to teprve děsivé zážitky, které mladého muže "polidštily", přivedly ke zpytování svědomí a pobudily v něm soucit, schopnost přijímat i dávat lásku.

Hrdinky filmu "Flandry" režiséra Bruna Dumonta

Od Michaela Winterbottoma byly uvedeny hned dva tituly, oba pozoruhodné - a naprosto odlišné. Cesta na Guantánamo předkládá téměř reportážní záznam nerozvážné výpravy skupinky mladých anglických muslimů do Afghánistánu. Měli smůlu: po teroristických útocích na Spojené státy a americké invazi do militantního islámského státu se rozpoutal hon na všechny, kteří by potenciálně mohli podporovat teroristy. Mladíci se ztratili v prohlubujících se zmatcích a záhy uvízli ve spárech americké armády, považováni za rafinované nepřátele. Dolehly na ně tvrdé výslechy, provázené nesnesitelnými životními podmínkami a ponižováním, až skončili - marně dokazujíce svou nevinu - v pověstné věznici Guantánamo. Režisér sice upozorňuje na možnost přehmatu i neochotu věznitelů se k němu přiznat, ale stěží lze šmahem označovat všechny uvězněné za oběti americké zvůle, jak film může sugerovat.

Dalším Winterbottomovým snímkem byla komedie, do češtiny přeložitelná snad jako Ptákovina a bejkárna (A Cock and Bull Story). Režisér baví zmatky, které provázejí natáčení filmu podle klasického románu z 18. století. Volně přechází od zobrazení historických reálií k úvahám o nich, herci přemítají o sobě i svých rolích. Winterbottom je vnímavým pozorovatelem: vynalézavě snáší postřehy o marnivosti i vztahovačnosti umělců, o jejich vzájemné podezíravosti a snobismu. Nešetří vskutku bizarními nápady a některé rozmluvy - například o věčném údělu malých rolí a vlivu tělesného vzhledu na ně - jsou skutečně mistrně napsané a se zjevným sebeironickým gustem zahrané. Naši filmaříci by si tenhle film měli pouštět povinně.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…

Jan Pokorný, projektový manažer ČRo

Jack London Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách

Koupit

Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.