Nepíšu proto, že bych znala odpověď. Jak tvoří, čte a sní německá spisovatelka Judith Hermannová?
Jedna z nejznámějších současných německých spisovatelek se po svých prózách pustila v knize Všechno bychom si řekli do psaní o psaní.
Proslavily ji melancholické, introspektivní knihy jako Letní dům, později, Nic než přízraky nebo Lettipark. A nedávno se uvolila na Frankfurtské univerzitě uskutečnit cyklus přednášek o psaní, které vyšly česky pod názvem Všechno bychom si řekli. „K psaní mě ponouká vědomí, že věci jsou příliš chaotické – záhadné – komplikované. Je to pocit přetížení ze světa a z mnohosti vjemů. Moje psaní ale právě z tohoto chaosu vyvěrá. Psaní je pro mě nit, kterou vytahuju z chaosu, která kolem něj nějak probíhá a dává mi možnost se na realitu podívat blíže a pořádně si ji prohlédnout. Nepíšu proto, že bych znala odpověď, ale proto, že věcem nerozumím. Když to potom napíšu, pomáhá mi to na věci víc nahlédnout, lépe je vnímat a později je možná i dešifrovat v rámci dialogu se čtenářem. Psaní je pro mě pokus udržet se nad vodou,“ popisuje svůj tvůrčí proces Judith Hermannová. O psaní, čtení i snění si s německou prozaičkou povídala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Pavel Landovský: Hodinový hoteliér. Hrušínský a Lukavský ve hře o destrukci lidských vztahů
-
Václav Havel: Audience. Nové zpracování s Trojanem a Myšičkou v hlavních rolích
-
Václav Havel: Asanace. Premiéra nahrávky, kterou vytvořil sám autor
-
Jolanta Trojak: Svatava. V Praze plné tajných spolků, okultistů a jogínů se objeví dívka-médium
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
