Některé otázky zůstanou navždy bez odpovědí. Smiřte se s tím, říká hlavní představitelka filmu Soumrak
Druhý celovečerní snímek oscarového režiséra Lászlóa Nemese (Saulův syn) je historický film, jehož děj se odehrává v Budapešti v roce 1913. Hlavní hrdinkou je mladá žena, která se vrací do Budapešti, aby tam pracovala jako modistka v kloboučnictví svých zemřelých rodičů. Otázky po rodinném tajemství ji ale dostávají do problémů.
„O zápletce a hlavní hrdince Irisz bych mohla mluvit dlouho, ale pro mě je mnohem důležitější téma tajemství a toho, že se musíme smířit s tím, že některé otázky zůstanou navždy nezodpovězené. To bývá frustrující, toužíme pochopit všechno. Ale na světě jsou věci, které neovlivníme, otázky bez odpovědí,“ říká v rozhovoru pro vltavské Reflexe představitelka hlavní role Juli Jakab. Část rozhovoru si můžete přečíst, celý vám ho nabízíme k poslechu v audio podobě.
Úvodní obraz Soumraku je kreslený a hned jsem si při něm vzpomněl na dílo spisovatele Sándora Máraiho, i když ten psal o jiném městě, o Košicích, nezaměřoval se na Budapešť. Je u něj ale patrná ta samá atmosféra dávno zapomenuté éry. Souhlasila byste s tím?
Ano, určitě. Byl to jeden z hlavních cílů našeho příběhu a jeho tvůrců, kteří chtěli ukázat tuto optimistickou dobu prosperity před první světovou válkou a Budapešti jako progresivního a bohatého města. V té době byla plná naděje a touhy po skvělém životě. Bylo jasné, že se chystá něco velkého, a mohla to být skvělá budoucnost plná blahobytu, ale pak místo toho nastalo nejsmutnější a nejhorší století v historii lidstva. A na tento ambivalentní pocit bychom neměli zapomenout.
S Lászlóem Nemesem jste pracovala už na filmu Saulův syn, oba filmy snímal i kameraman Mátyás Erdély. Jejich spolupráce se vyznačuje velmi dlouhými záběry. Některé z nich jsou opravdu dlouhé a komplikované. Je to pro vás jako herečku příjemné?
Předně se musím přiznat, že původně nejsem herečka, ale scenáristka. Toto byl můj pátý film, na kterém jsem se podílela jako herečka, takže nemám tolik zkušeností. Proto jsem se s tímto způsobem práce docela rychle sžila, trvalo mi to asi týden. Je to pro mě vlastně standardní způsob natáčení. Samozřejmě je těžké se tak dlouho soustředit, ale jsem ráda, že jsem takto byla donucena se stále koncentrovat, cítit kameru, spolupracovat s kameramanem. Pomohlo mi to udržet napětí a vytvářet filmový svět a emoční naladění Irisz tak, jak to bylo potřeba.
Jak jste se na vaši roli připravovala? Vytvořila jste Irisz nějakou minulost? Znáte její svět? Nebo je pro vás stejnou záhadou jako pro nás diváky?
Do jisté míry ji znám, ale ne dokonale. Ale ze Soumraku jsem si odnesla hlavně to, že je to takto v pořádku, že se musím spokojit s tím, že ji dokonale znát nikdy nebudu a že nikdy nebudu znát dokonale ani sama sebe. Je velice těžké přijmout, že na některé otázky nebudeme nikdy znát odpověď. Já sama to cítím velmi podobně, přemýšlím analyticky, snažím se všechno rozebírat do detailu.
V praktické rovině nám hodně pomohla produkce. Dostali jsme objemné fascikly, které jsme si museli nastudovat, číst o událostech a společnosti té doby. Museli jsme se naučit dělat klobouky, chodili jsme na hodiny tance a etikety. Pro Lászlóa bylo velice důležité, abychom při práci v kloboučnictví působili přirozeně, muselo to být realistické. A pomohlo nám to hodně i po herecké stránce.
Soumrak. Lesk a bída c. a k. kloboučnic v novince oscarového režiséra Nemese
Významově mlhavý a zároveň výtvarně a řemeslně skvostný film Soumrak se odehrává v předvečer první světové války.
Ten film musel být dost drahý, nebo tak aspoň vypadá. Cítila jste nějaký tlak na tvůrčí tým s ohledem na to, že Soumrak byl po oscarovém úspěchu Saulova syna velmi očekávaný a navíc tedy drahý?
Nikdy jsme o tom nemluvili a zpětně si myslím, že ten tlak byl tak enormní, že jsme si ho nemohli připustit. Když se při natáčení hovoří o očekáváních, cenách a podobně, vytváří to toxickou atmosféru, ve které se špatně tvoří. Nevím, jak se nám to podařilo, ale opravdu jsme na to po dobu natáčení zapomněli, nemluvili jsme o tom.
Co se týče nákladů, tak Soumrak určitě je na maďarské poměry větší film, ale přestože jsme měli veliké scény a v některých záběrech byly až stovky komparzistů, nikdy jsem to nijak nepocítila. Úzce jsem spolupracovala jen s jádrem našeho týmu. Vnímám to jako velmi důvěrnou vzpomínku, celé natáčení jsem strávila s asi třemi nebo čtyřmi lidmi. Je to vlastně úsměvné, že jsem si za celé natáčení neuvědomila, jak velký ten film je.
Možná se pletu, ale zdálo se mi důležité, že mezi mnoha slovy, která v Soumraku pronášíte, je i hodně ticha. A dají se tam pozorovat různé druhy ticha. Někdy hrdinka neví, co říct, někdy prostě nic říct nechce, jindy je překvapená. Mluvili jste o tomto tématu při natáčení? Jak jste s tím pracovala?
Celý proces obsazování trval asi 10 měsíců, což je neobvyklé, a myslím si, že důvodem bylo, že László nechtěl najít jen tvář Irisz, ale někoho, kdo má takové vlastnosti, které v Irisz chtěl vidět. Takže pak už nebylo nutné rozebírat emoce u každé scény zvlášť, prošli jsme si celý příběh před natáčením a dlouho jsme si o ní povídali. A protože jsem měla jen velmi málo replik – ve většině scén téměř nic neříkám, musela jsem si najít cestu, jak veškeré emoce vyjadřovat jen očima. Musela jsem hledat vlastní vzpomínky, ze kterých jsem vycházela a brala energii. Myslím, že to šlo docela dobře, i když samozřejmě nemohu hodnotit výsledek. Nicméně při natáčení jsem měla pocit, že se většinou daří. Neustále jsem se snažila koncentrovat, seděla jsem v koutě a procházela vzpomínky, které mi evokovaly emoce, které se pak skrývaly v jednotlivých scénách.
Jak jste s hotovým filmem spokojená?
Při natáčení jsem neviděla vůbec nic. S tímto rozhodnutím přišel László a já s ním absolutně souhlasila, protože jsem se tím nechtěla nechat rušit. Takže jsem to opravdu viděla úplně poprvé. Zajímala mě hlavně práce kameramana, protože jsem při natáčení samozřejmě měla představu, co asi v záběru bude. Bylo to překvapivé, úžasné. Často si říkám, že Soumrak je spíš výtvarné dílo než filmové. Záběry jsou mnohovrstevnaté, hutné, plné drobných detailů a významů. Je to úžasný labyrint, do kterého se můžete ponořit.
Myslíte si, že film Soumrak přináší nějaké poselství pro dnešní dobu, pro Evropu nebo střední Evropu?
Myslím, že ano, ale je univerzálnější a nesměřuje jen k střední Evropě nebo Evropě celé. Spočívá v tom, co lidé cítili před první světovou válkou, kdy Budapešť byla bohaté a rozvíjející se město, v pocitu, že se chystá něco velkého, něco by mohlo přinést ještě skvělejší budoucnost, ve které by tato malá zem mohla být nezávislá. Tato atmosféra, která bezprostředně předcházela těm nejhroznějším okamžikům historie lidstva, v sobě nesla velmi ostrý kontrast. Doufám, že v dnešní době ten kontrast není tak velký, ale pořád tu zůstává platný ten univerzální pocit, že nevíme, co bude, co čekat. Pocit, že můžeme žít dneškem, ale nevíme, co přinese zítřek. Že dnešek může smést taková zásadní a tragická událost jako byla světová válka.
Související
-
Saulův syn. Jiskra humanity uprostřed zoufalství holocaustu
Senzací loňského roku se na světových festivalech se stal maďarský snímek Saulův syn. Získal Velkou cenu za režii v Cannes a mezi nejzajímavějšími ho jmenovali také...
-
Soumrak. Lesk a bída c. a k. kloboučnic v novince oscarového režiséra Nemese
Významově mlhavý a zároveň výtvarně a řemeslně skvostný film Soumrak se odehrává v předvečer první světové války.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
