Saulův syn. Jiskra humanity uprostřed zoufalství holocaustu

Poslechněte si rozhovor s hlavním představitelem filmu Gézou Röhrigem o tom, kdo je Saul, o Primo Levim, dědictví holocaustu a také o intenzivní kameře, která ho jako hlavního herce sleduje po celou dobu filmu velice zblízka. Rozhovor jsme vysílali v pořadu Slovo o filmu.

Saulův syn se stal milníkem v dějinách filmových zpracování holocaustu. Recept, se kterým přišel debutující maďarský režisér László Nemes a jeho tým je ve své jednoduchosti radikální a ve své radikálnosti jednoduchý. Sledujeme Saula, člena židovského Sonderkommanda, které pracuje v Osvětimi. Saul posílá lidi do plynových komor a pak likviduje jejich ostatky. Nemes nás tedy bere přímo doprostřed pekla holocaustu. Volí dlouhé záběry, těsně připoutané po téměř celou dobu filmu k hlavnímu hrdinovi.

Kamera se nalepí na Saula v úvodním, pečlivě choreografovaném, a přesto chaoticky působícím záběru, a už ho neopustí. Proč? Sledujeme totiž zrod humanity ve vyprázdněném člověku, který je nejdřív jakoby po smrti zaživa. Saul je rezignovaný osvětimský vězeň, zprocesovává industrializovanou smrt pro tisíce jiných. Jednoho dne se ale rozhodně, že právě zavražděný chlapec – který ani pravděpodobně není jeho synem – si zaslouží, aby nad ním rabín odříkal kaddiš – tradiční modlitbu za mrtvé – a dostalo se mu důstojného pohřbu. Pro tuto myšlenku je ochotný nasadit život.

Všechno ostatní zůstává ve filmu ve druhém plánu. Saul je neustále v pohybu táborem, aby splnil, co si vytknul za cíl. Vyjednává se spoluvězni, maskuje chlapcovo mrtvé tělo, pátrá po rabínovi. Míjí při tom hromady mrtvol, které spíš jen tušíme, protože nám je kamera ukáže jen periferně a navíc často nezaostřeně. Hrůzy k nám doléhají k nám spíše díky propracované zvukové orchestraci, než kvůli explicitnímu obrazu. Ale víme, že mrtví tam jsou, kvůli obrazu i kvůli historickému povědomí. Naše divácká fantazie je nucena spolupracovat. V ději režisér Nemes podobně upozaďuje i plán několika vězňů na útěk. Ten zůstává také v pozadí, spíš je Saulovi jen překážkou na sveřepé cestě za vytčeným cílem. Výsledkem je intenzivní, zdrcující zážitek, portrét potopených a zachráněných, a především portrét člověka na tenké hraně mezi lidským životem a animálním přežíváním.

Špinavou, zničenou tvář propůjčil Saulovi Géza Röhrig, spisovatel a herecký debutant s vlastní kulturní i rodinnou zkušeností s holocaustem. To je totiž druhá část Nemesova receptu na umělecký úspěch – soustředit kompaktní tým, který jen neplní profesionální filmařské povinnosti, ale skrze trauma holocaustu se vyjadřuje nakonec i k současnosti.

Saulův syn nám dává zapomenout na všechny filmy těžící z emocí, velkých gest a paradoxních zápletek ze skutečných příběhů. Na Schindlerův seznam, Předčítače, Pianistu i Život je krásný. Vrací kinematografii k bodu nula podobně jako to v literatuře svého času udělal Primo Levi. Připomene víc Noc a mlhu Alana Resnaise a řadu jiných dokumentárních esejí o holocaustu, než vyprávění o lásce uprostřed pekla.

Podívejte se taky na krátký film Trpělivost, ve kterém si režisér László Nemes svojí režijní metodu před Saulovým synem vyzkoušel:

Čtěte také: Vše z pořadu Slovo o filmu