Soumrak. Lesk a bída c. a k. kloboučnic v novince oscarového režiséra Nemese

Druhý celovečerní film Lászlóa Nemese Soumrak rozděluje již od premiéry na benátském festivalu své publikum. Části diváků těžkla víčka a po projekci dávali průchod nelibosti, jiní se o Nemesově novince vyjádřili jako o cinefilním zážitku, jehož tvůrci audiovizuálně opojně zachytili ducha historické Budapešti za horkého léta 1913, kdy se Rakousko-Uherské říši smrákalo na časy. Významově mlhavý, a zároveň výtvarně a řemeslně skvostný film lze srovnat například s loňskou Nití z přízraků Paula Thomase Andersona, s níž Soumrak sdílí zasazení příběhu do prostředí slavného módního domu, výraznou kostýmní a maskérskou složku a 35mm filmový materiál, na nějž se natáčí stále méně filmů. Pod krásnou fasádou dobové noblesy však dřímá příběh o nadčasových společenských jevech, které se stěhují z jedné doby do druhé spolu s lidmi - o nenávisti, nacionalismu nebo otrockých pracovních podmínkách.

Hrdinkou filmu je mladá Irisz Leiterová, ucházející se o zaměstnání ve vyhlášeném budapešťském kloboučnictví, které před třiceti lety založili její rodiče. Ty však Irisz nikdy nepoznala a netuší ani nic o temných kapitolách z rodinné historie, neboť ji jako malou úřady odklidily před zhoubným vlivem bratra Kálmána do sirotčince v Terstu. Podobně jako člověka vstupujícího do nového prostředí někdy provází pomluvy a předsudky, předchází Irisz pověst, kterou sama neutvořila. Měšťané předstírají, že si na ni nepamatují, nebo dávají rozčileně najevo, že se jich rodinná minulost Leiterů dotýká na citlivém místě a spojují její návrat s prokletím. Nikdo v dívce nevidí dceru zakladatelů prosperující firmy, zato ji všichni podsouvají identitu sestry vyděděnce, který jméno podniku poškodil. Více než realita ji v očích veřejnosti definuje zdání. Chytá se tedy první stopy, jíž je bratrova ďábelská pověst, aby zjistila, proč ji společnost vyřazuje ze svého středu.

Z filmu Soumrak, režie László Nemes|foto: Film Europe (5008377)

Kubrickovské paralely

Soumrak bývá bez bližších konkretizací přirovnáván ke dvěma filmům Stanleyho Kubricka: k válečnému dramatu Stezky slávy z roku 1957 a ke klenotu erotické kinematografie Eyes Wide Shut z roku 1999. A tato paralela dává smysl. Oba zmíněné Kubrickovy filmy spojuje se Soumrakem téma třídního střetu v přísně hierarchizované společnosti, kdy nejvyšší třída privilegovaných vykořisťuje, dehumanizuje a zabíjí zástupce tříd nižších. Stezky slávy nás zavádí do prostředí francouzské armády za I. světové války, kde se největším nepřítelem francouzského vojáka ukazuje být jeho francouzský důstojník, schopný pro vlastní prospěch poslat na smrt tucty vlastních lidí, o nichž se navíc vyjadřuje prostřednictvím zvířecích metafor. Eyes Wide Shut se pak odehrává v moderním New Yorku a parazitismus bohatých a mocných obchodních mogulů získává přídech sexuálního násilí coby snadno dostupného luxusu. Zástupci střední třídy sehrávají v těchto příbězích role nepohodlných poutníků mezi prostornými paláci vrchnosti a stísněnými životními prostory jimi poznamenaných obětí, potýkaje se s bezmocí něco na této mocenské struktuře změnit.

Z filmu Soumrak, režie László Nemes|foto: Film Europe (5008377)

Odysea sluncem zalitými i temnými zákoutími Budapešti

Stejně tak Irisz v Soumraku se vydává na odyseu sluncem zalitými i temnými zákoutími Budapešti jako detektiv s počátečním tušením a ve snaze se v nepřátelském a záhadném prostředí něčeho dopátrat. Bez znalosti hesla a nepatřičně oblečena stále proniká tam, kam nemá, a je odevšud vykazována a vyváděna. Divák z indicií roztroušených lineárně napříč filmem začíná o mocenských poměrech v rakousko-uherské společnosti tušit to, co ve vzpomínaných variacích naznačoval Kubrick - že vládnoucí vrstvy jsou jak ve válečných, tak v mírových časech zpité mocí a oddávají se tajným rituálům, v nichž manipulují životy prostých lidí.

Z filmu Soumrak, režie László Nemes|foto: Film Europe (5008377)

Aristokracii a tlupu Kálmánových hrdlořezů staví Soumrak na roveň ve dvou scénách, v nichž se kolem Irisz stahuje hrozba skupinového znásilnění. Poprvé ji v noci fyzickou dotěrností přesvědčivě straší chlapi z Kálmánovy tlupy, kteří na povel šéfa dají ihned od jeho sestry ruce pryč. Drzá výprava za bílého dne mezi pánskou šlechtickou společnost s kloboukem, s nímž měla původně cestovat jiná modistka, však Irisz přivede do horší situace. Jeho Výsost posedává v místnosti naboso, šlechtici se kolem Irisz začnou oplzle rojit jako ti noční loupežníci, a je jasné, že klobouk od Leitera při tomto dostaveníčku nikoho nezajímá a módní dům dodává vídeňskému dvoru jiné zboží. Královská rodina má však oproti banditům výhodu, že po ní zametají stopy policejní důstojníci se šéfem kloboučnictví Brillem. Toho sehrává Vlad Ivanov jako zákeřného hochštaplera, který nás dokáže dlouho klamat, že je seriózní muž a obchodník. Přitom ze všech stran skloňovaná „výjimečnost“ zaměstnanců jeho úspěšné firmy spočívá jen v možnosti pracovat tvrdě nonstop, někdy za hrob.

Z filmu Soumrak, režie László Nemes|foto: Film Europe (5008377)

Hledisko bludné duše. Proč není Soumrak sebevykradačský film

Jednou z nejčastějších výtek vůči Soumraku je, že László Nemes takříkajíc nezměnil styl, jejž využil ve své celovečerní prvotině Saulův syn a předtím v krátkometrážním filmu Trpělivost z roku 2007. Obě díla se navracela do Osvětimi za druhé světové války a vyznačovala se subjektivizací - přenosem fyzické i psychické zkušenosti postav s osvětimskou každodenností na plátno. Kamera zachycovala v často dlouhých pohyblivých a choreograficky promyšlených záběrech z velmi těsné blízkosti tváře hrdinů a až v druhém plánu dění kolem nich. I v Soumraku zaujímá hledisko jakési bludné duše, poletující si kolem Irisz, a přeostřující si v chaosu lidského hemžení na trzích, nádražích a večírcích mezi Iriszinou tváří a tím, co Irisz v prostoru vnímá. Tato snímací strategie oslovila diváky i kritiku v Nemesových filmech o holocaustu, ale ve více enigmatickém a méně osudovém detektivním putování za rodinnou minulostí je náhle označována za sebevykradačskou. O vyčerpání nebo zautomatizovnání tvůrčího stylu přitom mluvit nelze, neboť ten se funkčně proměnil na míru dobového spektáklu. Nemes nahradil dosud užívaný čtvercový formát širokoúhlým a nevyužívá již výhradně zvuk vycházející ze zachyceného prostředí. Soumrak má oproti tomu důslednou zvukovou dramaturgii s neklidně vibrujícími smyčcovými či pištivými tóny, připomínajícími místy setrvalé znění sirény. Zvuk spolu s pohyblivou kamerou přispívají k napětí a myšlenkovému tápání hlavní hrdinky.

Z filmu Soumrak, režie László Nemes|foto: Film Europe (5008377)

Nemes v Soumraku dokáže také navodit v některých davových scénách překvapivou atmosféru hrůzy. Chaotická náhlost a prudkost několika přepadení šlechtických večírků, jež by se daly označit za loupežné pogromy na boháče, připomene šokující tažení lůzy do nemocnice ve Werckmeisterových harmoniích Bély Tarra - filmu o narušení společenského řádu a zrodu totality zfašizovaným davem. Shodným směrem se ubírá Kálmánova banda, vraždící aristokraty ve víře, že bojuje proti vyššímu zlu a za lepší svět. Nemes tvrdí, že jeho film není jen o konci Rakouska-Uherska, ale obecně o konci civilizace a tento obecnější pohled na cykličnost dějin psaných ideologicky posvěcenými masakry Soumrak s Tarrem spojuje.