Nejsme nezávislé ostrovy

3. květen 2017

Ten muž si vytvořil si svůj dokonale oddělený svět. Pozemek svého prvního rodinného domu ohraničil směrem do ulice třímetrovou betonovou zdí, vztyčenou tak vysoko, aby se nikdo nemohl podívat na zahradní bazének ani ven. Na stáří si namísto betonu oblíbil hustě vysázené túje. Působí důstojněji. Živý plot má jedinou nevýhodu; neizoluje totiž před letadly křižujícími oblohu zrovna nad jeho domem. Sakra! Kdo se mu znelíbí, s tím už nikdy nepromluví. Svého otce tou průpovídkou vyprovodil do hrobu, se sestrami nepromluvil déle jak čtvrt století. Zdálo by se, že jde o popis nějakého výjimečného nelidy, ale není tomu tak. Rozdělit se, izolovat a víc spolu nepromluvit je běžné. Soudím podle dalšího příkladu.

Sleduji zblízka dění v klidné a blahobytné čtvrti města. Děti a kočky se tu prosmeknou z jedné zahrádky do druhé, prolézají vrátky nebo dírou v pletivu. Včera se ale stala zvláštní věc. Rozvrzaná branka v plotu, odjakživa propouštějící děti ze sousedství jako přátelská membrána, je z ničeho nic zabarikádovaná rostlinou v obřím květináči. Možná to není tak úplně z ničeho nic. Možná tam ten květináč stojí proto, že pes od sousedů na kluka z naší zahrady tak štěká. Snad proto, že ten kluk nabádá děti od sousedů, aby s ním lovily čolky v zahradní tůňce, i když dobře ví, že je to zakázané. Ale možná už dávno nejde o psí štěkot nebo čolky v tůňce.

Jak upozorňují dětští psychologové, součástí dospívání se nepozorovaně stal pohled na dospělé, kteří se při prvním konfliktu či nedorozumění rozejdou, rozvedou, vyženou do výšky tři metry vysokou komunikační bariéru z betonu, hranice mezi mým a tvým hustě posází zahradními tújemi mlčení. Konečně, ukazuje se, že zahrady prostupné dětským partám jsou i v naší čtvrti skoro minulostí, kontakt se sousedem je vždy problematický, musí se vždy a znovu vyjednávat a proto nemůže být vždy po mém. Děti si zvykají a zvyknou. Dospělé ego je daleko snadnější ohraničit a znepřístupnit, tady jsem já a tam venku si klidně buď ty. Já pán, ty pán, do mě ti nic není.


Představa, že lidé mohou být na sobě nezávislými ostrovy, nezávislými státními zřízeními s ostře střeženými hranicemi, je samozřejmě pošetilá a jako společnost za ní platíme vysokou daň, přičemž sanování péče o členy rozpadlých, nefunkčních rodin, je teprve první splátka.


Právě tento sebestředný postoj povýšený na společenskou normu, je zdrojem rozdělení společnosti. Nejsou to rozdílné názory na Evropskou unii, neziskovky nebo prezidenta republiky, co společnost roztíná vedví. Rozdílné názory existovaly vždycky a dá-li Bůh, budeme se ve svých názorech vždy lišit a dokonce si možná nezkazíme možnost rozdílné názory vyjadřovat veřejně. Co nás, Čechy, nesmiřitelně rozeštvává, je právě mentalita zabetonované samomluvy, němé nepřátelství zpoza tišiny hustě vysázených tújí. Jakákoliv drobnost, psí štěkot nebo síťka na čolky, se nám s takovou mentalitou může stát příčinou zaťatého, nenávistného ticha až za hrob.


Stačí ovšem jedna statečná žena, aby tohle zaťaté ticho sousedce rozmluvila. Stačí, když si jeden z nás poví, že takhle to doma nebývalo – dospělí se hádali, ale nikdy spolu nepřestali mluvit. Oznamuji tedy, že květináč stál před tou brankou v plotě jen náhodou. Rozvrzaná branka už zas pouští děti sem a tam jako membrána, štěká u toho pes a nechci vědět, jestli zas neloví v tůňce čolky.

autor: Petr Vizina
Spustit audio