Naše „ztracená“ generace nepropadla. I ze života v nesvobodné zemi jsme se snažili vytěžit maximum, říká amerikanista Josef Jařab

Když v roce 1964, pět let po absolutoriu anglistiky a rusistiky v Olomouci, stál v Doveru poprvé tváří v tvář rodilému Angličanovi, chtěl se vrhnout dolů  z útesu. „Zeptal jsem se ho, jak se dostanu na Victoria Station v Londýně. On mi třikrát odpověděl, já mu třikrát nerozuměl,“ usmívá se. O své „ztracené generaci“, která si života ve svobodné zemi začala naplno užívat až po padesátce, mluví jako o lidech, kteří dychtili po informacích prohlubujících jejich tehdejší život a snažili se z nabízeného vytěžit maximum. „Když se podívám na spolužáky, ze všech jsou učitelé, docenti, snad jsme nepropadli,“ konstatuje.

Americká kultura jako protest

Angličtina jej uchvátila už jako studenta gymnázia, anglicky mluvil často a rád, a protože daný rok neotevírali v Brně architekturu, přihlásil se ke studiu anglistiky a bohemistiky.

Emeritní rektor Josef Jařab|foto:Aleš Spurný, Český rozhlas

S angličtinou nakonec musel studovat ruštinu, ani to mu ale nevadilo. „Rád jsem četl ruské klasiky. Studovat k tomu americkou kulturu, to už byl v podstatě protest proti tomu, co jsme žili.“ V roli pedagoga pak své studenty učil to, co nebylo v osnovách, a později podepsal Chartu 77. Ve „své“ Americe byl díky stipendiu poprvé v roce 1969 a dodnes jej mrzí, že ačkoliv Amerika sama procházela obrodným procesem rušení rasové segregace, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nikterak nereflektovala.

Josef Jařab ve Vizitce vzpomněl i na své dětství, do kterého spadá čas strávený bez tatínka odvedeného do druhé světové války, a také na hlučínské kořeny, které pod zemí mísí krev českou, moravskou, slezskou, polskou a německou. Mluvil také o důležitosti četby textů Gregora Mendela, od jehož narození uplyne 200 let, a filozofa Henryho Davida Thoreaua. Oba čtenářům připomínají zásadu existence, kterou je smrt.