Náhoda jménem Hlučínsko. Ta oblast je celé 20. století zajímavou společenskou laboratoří, říká historik Jiří Neminář
Málokdo umí mluvit o historických souvislostech oblasti mezi Opavou a Ostravou, tedy Hlučínska, s takovým zápalem a do takového detailu jako letos dvaatřicetiletý historik Jiří Neminář. Loni se stal hlučínskou Osobností roku a své znalosti stále využívá v práci pedagoga Muzea Hlučínska. Do Vizitky ho pozvala Eva Lenartová.
Komplikovaná identita, hranice, války, paměť. To všechno definuje Hlučínsko, oblast, ve které se mísily německé a československé vlivy. Po dvě století tu hranice respektovaly tok řek Opavy a Odry. Po první světové válce se ale rozhodlo o hranicích nových, narýsovaných podle pravítka. Některá hospodářství se tak napůl ocitla v Německu, napůl v Československu. Podle Jiřího Nemináře je současná podoba Hlučínska výsledkem náhody. „Celé dvacáté století je to tu zajímavá společenská laboratoř,“ říká.
Národ jako produkt modernity
Téměř všechny rodiny na Hlučínsku mají svým způsobem německé kořeny. Právě příběhy, které se vážou k jednotlivým rodinám, jsou i předmětem sběru Muzea Hlučínska. Neminář o pamětnících a jejich vzpomínkách mluví jako o rodinném stříbru. Jeho samotného zajímají hlavně informace související s hranicemi, působením lidí ve Wehrmachtu a také s jejich zajetím. Právě posuzování toho, kdo byl na tomto území pachatel a kdo oběť, je jedním z témat historického výzkumu.
Jiří Neminář hovořil ve Vizitce také o otázce současné národnostní identity. Na příkladu Hlučínska ukazuje, že národ je produktem modernity, který se zrodil v době, kdy se formovala občanská společnost. „Národnostní identitu jsme povýšili na něco důležitého, ale to tady dřív nebylo. V císařském Německu bylo jedno, odkud člověk pocházel, šlo o to, být oddán státu. Až v Československu se to stalo tématem, člověk se musel chovat i přemýšlet jako Čechoslovák, musel se přihlásit k národu a už nemohl být jenom Moravák nebo Prajzák.“
Neminář má za sebou také dvouletou praxi učitele ve škole, přičemž sám se podílí na přípravě takové metodiky pro výuku dějin 20. století, díky které si děti z hodin odnesou zážitky. Slouží k tomu i speciální kufřík, nebo spíš bedna plná historických pramenů, jako jsou repliky pečetí, listin, plakátů a ukázky středověkých měr.
Související
-
Odstup je pro poznání důležitý, poválečnou dobou bych se zabývat nemohl, říká kunsthistorik
Je historik při bádání odsouzen k samotě? Hostem Evy Lenartové byl ve Vizitce historik umění, pedagog a také kreslíř Pavel Šopák.
-
Rusové se za okupaci až na výjimky neomluvili, proto je těžké jim odpustit, říká historik Stehlík
V čerstvé roli ředitele Památníku Lidice přišel do Vizitky vojenský historik Eduard Stehlík.
-
Historik Jan Heinzl mluví o Hejnicích, kam si lidé stále chodí pro odpuštění a naději
Dvě chrámové věže a mezi nimi vrch Ořešník. Poutní a kulturní fenomén, historická památka, barokní výletní cíl a svědek Akce K – to je františkánský klášter v Hejnicích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
