Náhoda jménem Hlučínsko. Ta oblast je celé 20. století zajímavou společenskou laboratoří, říká historik Jiří Neminář

Komplikovaná identita, hranice, války, paměť. To všechno definuje Hlučínsko, oblast, ve které se mísily německé a československé vlivy. Po dvě století tu hranice respektovaly tok řek Opavy a Odry. Po první světové válce se ale rozhodlo o hranicích nových, narýsovaných podle pravítka. Některá hospodářství se tak napůl ocitla v Německu, napůl v Československu. Podle Jiřího Nemináře je současná podoba Hlučínska výsledkem náhody. „Celé dvacáté století je to tu zajímavá společenská laboratoř,“ říká.

Národ jako produkt modernity

Téměř všechny rodiny na Hlučínsku mají svým způsobem německé kořeny. Právě příběhy, které se vážou k jednotlivým rodinám, jsou i předmětem sběru Muzea Hlučínska. Neminář o pamětnících a jejich vzpomínkách mluví jako o rodinném stříbru. Jeho samotného zajímají hlavně informace související s hranicemi, působením lidí ve Wehrmachtu a také s jejich zajetím. Právě posuzování toho, kdo byl na tomto území pachatel a kdo oběť, je jedním z témat historického výzkumu.

Jiří Neminář hovořil ve Vizitce také o otázce současné národnostní identity. Na příkladu Hlučínska ukazuje, že národ je produktem modernity, který se zrodil v době, kdy se formovala občanská společnost. „Národnostní identitu jsme povýšili na něco důležitého, ale to tady dřív nebylo. V císařském Německu bylo jedno, odkud člověk pocházel, šlo o to, být oddán státu. Až v Československu se to stalo tématem, člověk se musel chovat i přemýšlet jako Čechoslovák, musel se přihlásit k národu a už nemohl být jenom Moravák nebo Prajzák.“

Jiří Neminář, historik|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Neminář má za sebou také dvouletou praxi učitele ve škole, přičemž sám se podílí na přípravě takové metodiky pro výuku dějin 20. století, díky které si děti z hodin odnesou zážitky. Slouží k tomu i speciální kufřík, nebo spíš bedna plná historických pramenů, jako jsou repliky pečetí, listin, plakátů a ukázky středověkých měr.