Nad Zizlerovou knihou o Ivanu Divišovi pocítíme radost

Básník Ivan Diviš se narodil roku 1924, je autorem bezmála třiceti sbírek a obsáhlého fragmentárního deníku Teorie spolehlivosti. Po srpnu 1968 odešel do exilu a doma se stal zakázaným autorem. Z Mnichova se do Čech vrátil v polovině devadesátých let minulého století. Zemřel v Praze roku 1999. O podrobné představení básníka se v monografii Výstup na horu poezie postaral Jiří Zizler.

Koncizní charakteristika Diviše básníka se Zizlerovi podaří hned v úvodu: „Jazyková virtuozita vedle křečovitých násilností, široce obzíravá učenost a sentence z periferie, vznešenost a naturalismus, étos naděje a výkřiky z poslední příčky skepse.“ Takhle sytě a plasticky postihuje monografista bohaté, zároveň rozporuplné dílo.

Zizlerova práce rozebírá Divišovu poezii krok za krokem, sbírku za sbírkou. Postupně odhaluje všechny Divišovy facety, jeho zoufalství, exaltovanost, nepokoru i úpěnlivost, nezakrývá jeho excesivnost, propady nálad. Představí básníkovu touhu po absolutnu a všeobjímajícím gestu, potřebu dojít až na konec jazyka a řeči. Zizler nás dovede až k Divišově prorocké stylizaci a ukáže ho i jako svého druhu žalmistu, jenž z okraje víry volá po Bohu, jehož zároveň nekonečně problematizuje.

Zizleruv text je pojmově bohatý, kypí zajímavými formulacemi, je hojně dokládán citacemi veršů i dobových recenzí. Od počátku Zizler u Diviše rozeznává přítomnost duchovní vertikály i slovní magie. Mluví o „urputné dobyvatelské snaze“ s níž se Diviš po celý život bude zmocňovat území jazyka a poezie. Obdiv k básníkovi nebrání kritice nedostatků.

Nad některými kapitolami zaváháme

Ivan Diviš (Jiří Zizler) |foto: Nakladatelství Host

Propady básníkovy poetiky Zizler líčí jako organická zákoutí, která k tvůrčí osobnosti patří a podstatně ji charakterizují. Nebyl by to Diviš, kdyby nebyl zachycen i ve svém vzteku, ve své běsnivé agresivitě, neuměřenosti, bezohlednosti. Nad filosoficky vyznívající kapitolou věnovanou přelomové sbírce Sursum z roku 1967 zaváháme, zda Zizler přece jen ve verších nenalézá trochu víc, než je v nich ukryto; tady vybrané citace Divišových veršů zarazí spíš jistou povšechností, než ohromí myšlenkovou hloubkou. Vzápětí oceníme, když Zizler, třeba u sbírky Thanathea, brilantně shrne Divišův dramatický vztah k jazyku: „Jazyk sloužící jako úkryt před smrtí, dílem hra na šílenství, dílem šílenství samo.“

Nad Zizlerovou knihou pocítíme radost z interpretace a promýšlení básnického textu, prožijeme potěchu z jazyka schopného náročně, avšak čitelně a srozumitelně postihovat odstíny poetiky. Zizler nahlíží Divišovo dílo s filosofickou důsažností, umí spatřit jemnou hranu mezi groteskně vymknutým a opravdu bolestným. Je schopen v textu rozšifrovat složité a nesamozřejmé polohy, náročná myšlenková či religiózní schemata a postoje. S Divišem je pak schopen kongeniálně doslovit i básnické krédo, výrazně třeba v kapitole o vrcholné trilogii Beránek na sněhu, Odchod z Čech a Moje oči musely vidět. Píše: „Divišova poezie odmítá být přistižena při jakékoli harmonii, čitelnosti a souladu. (...) I za cenu, že zůstane nesrozumitelně nepřijatelná, se odmítá přizpůsobit normativnosti a zachovává si vnitřní svobodu; svobodu snu, kreativity, třeštění, transu a extáze…“

Nejen básníci, my všichni máme své sny, tvoříme život, žijeme své extáze. A stejně jako se nelze naučit dětství, nedá se naučit ani poezii - praví Diviš. V tomto smyslu je poezie neustále „dětská“ a Zizlerova kniha nepokojné a zranitelné dětství básníka Diviše podrobně a napínavě sleduje. Strhující průvodce strhující poezií.