Na Větrné hůrce v Divadle Petra Bezruče
Vášně a city v hlavní roli nabídla únorová premiéra (3. února) ostravského Divadla Petra Bezruče. Prvním představením po půlroční rekonstrukci se stala dramatizace slavného románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Kritickou reflexi připravil ostravský publicista Ladislav Vrchovský.
V sezónní nabídce Divadla Petra Bezruče zaujímá jevištní adaptace románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny (v českém překladu Na Větrné hůrce) místo vážného titulu se společenskou tematikou.
Režisér, a spolu s Martou Ljubkovou i autor dramatizace, Jan Mikulášek tu ve své práci navazuje na osvědčené postupy známé z jeho předešlých prací: jsou to důmyslná stavba a co největší sevřenost příběhu, metaforičnost a v některých případech na samé hranici porozumění s publikem užívaná symbolika. K Mikuláškově režijnímu rukopisu patří stylizovaný herecký projev a důsledné režijní vedení herců, kteří sice herecky tvoří, ale zároveň plní režisérem zadané úkoly.
Mikuláškovy inscenace jakoby měly svoji partituru, ve které je zapsán každý pohyb, každé gesto, každá intonace, každá rekvizita a její použití, přičemž vše je dopracováno do posledního detailu. Takový postup s sebou nese jistá rizika, pokud si herci neporozumí s režisérem. To se však inscenace Větrné hůrky rozhodně netýká. Režisér i herci našli společnou řeč: opustili snahu podrobně převyprávět celý román, a soustředili se na jeho existenciální rozměr, následně pak na jevišti všichni bez výjimky v každé složce jevištního projevu důsledně vycházejí z vnitřního života postavy. A každá postava je jako socha vytesaná v určité pozici odpovídající její povaze, charakteru i osudu. Herci pod taktovkou režiséra hrají všichni v jedné tónině.
Výsledkem je temný obraz života bez lásky, bez ohleduplnosti, bez snahy o vzájemné porozumění, s důrazem na zhoubné tendence naplňování vlastního cíle. Byť pouze naznačeno, přesto hlasitě zní i aktuální téma dneška: xenofobie a rasová nesnášenlivost.
Představení nemá přestávku. Inscenace má zvláštní tempo. Vše se rozjíždí jakoby zpomaleně, úvod a vtažení diváka do děje je realizováno skrze vyprávění, při kterém představitelé jednotlivých postav tu sedí, tu stojí u mikrofonu, a postupně přecházejí do situací a hereckého projevu. Některé přechody z jedné do druhé roviny jsou však podobné výbuchům vášní, ať už jde o lásku, nenávist, nebo vražednou touhu.
Jan Mikulášek spolu s herci na začátku uchopí diváka do hrsti, přenesou jej do samého středu tragického děje, a nepustí jej až do poslední repliky.
Je zde ovšem jeden problém, a tím je ona již zmíněná symbolika: divák si občas musí položit otázku, co to či ono jednání postavy na jevišti, či co ta či ona rekvizita v dané chvíli znamenají. Účinku inscenace tím však příliš ublíženo není.
Herecké výkony velmi vysoké kvality odevzdávají všichni účinkující. Nalezenec Heathcliff v podání Tomáše Dastlíka děsí chladnou a plánovitou nenávistí, Sylvie Krupanská, která hraje obě Kateřiny, Heathcliffovu první, jedinou a nenaplněnou lásku a posléze předmět jeho nenávisti, i její dceru, vytváří obraz nešťastného ženského osudu zapříčiněného vlastní nerozhodností. Podobně jako ona se do paměti diváka vryje Isabela Terezy Vilišové i Nelly Kateřiny Krejčí. To, že ženské postavy jsou zde až na Heathcliffa výraznější, je dáno předlohou, ne rozdílem v herecké práci.
Nutno zmínit ještě hudbu, kterou Jan Mikulášek vybral s citem pro atmosféru a gradaci.
Větrná hůrka ostravských Bezručů potvrzuje jedinečnost poetiky této scény v kontextu současného divadla.
