Multi-kulti

K těm etnicky vyčištěným patřila i země mého dětství a mládí, tehdy nazývaná Československá socialistická republika. Potkat tenkrát černocha na ulici byl zážitek, o němž se dalo vyprávět spolužákům s jistotou, že vám budou věnovat stejnou pozornost, s jakou sledovali, která ze spolužaček už nosí podprsenku.

V létě roku 1969, to už jsem byl přece jen starší, jsem si pak počátky soužití různých kultur poprvé zkusil na vlastní kůži. Bylo to v Berlíně, samozřejmě západním, kam jsem si na léto jel s kamarádem z fakulty vydělat něco marek. V železné oponě ještě stále zela z jara 1968 díra a měsíc práce na stavbě kapitalistického metra vynesl víc než rok brigád v Praze. Pracovní povolení na Arbeitsamtu jsem dostal za čtvrt hodiny. Můj kamarád ale pořád stál na konci dlouhé fronty snědých žen a mužů, do které ho posunkem poslal vrátný. Po hodině jsem se za něj šel zeptat, proč to tak dlouho trvá. „Váš kolega je Turek,“ řekl vrátný. „Je to Žid z Prahy,“ řekl jsem mu a vrátný kamaráda okamžitě přešíboval do mnohem kratšího procesu.

Gästarbeietři, hostující pracovníci bez nichž by německý hospodářský zázrak byl méně rychlý, tenkrát přibývali po statisících a ačkoli původně se předpokládalo, že se budou ob dva roky obměňovat, zůstávali a s nimi i jejich kultura. Dnes jich prý v Německu zůstalo přes patnáct miliónů. Mají občanství, rodiny, majetky. Zda se pořádně naučí německy, přijmou za své německé zvyky nebo jídelníček, a budou jim dávat přednost před těmi svými, zkrátka zda budou chtít být němečtější než Němci, záleží v rámci koncepce multikulturalismu do značné míry jen na nich.

Ten tam byl starý koncept. Říkalo se mu melting pot čili tavicí tyglík. Tavit se v něm měly národy a kultury, aby se z nich slil národ nový, občanský a politický, jako v Americe. Na takový tyglík nepochybně myslel T. G. Masaryk, když zakládal Republiku československou a mluvil o československém národu, ne o přepestré a vlastně multikulturní směsici Čechů, Moravanů, Slezanů, Němců, Židů, Poláků, Rusínů, Maďarů a Romů (tehdy Cikánů), která tu republiku obývala. Jenže, jak už to chodí, ani z jeho republiky, ani z té směsice národů a kultur nám moc nezbylo – a nemůže za to jen válka a holocaust. A co hůř, s těmi, co nám zbyli, si nevíme rady.

Ale moc toho nezbylo ani z toho amerického melting potu. Američané začali nejdřív hledat své multikulturní kořeny, pak se zrodila politická korektnost a ne všichni stáli o to připustit rozhodující roli kultury, jíž se eufemisticky začalo říkat euroatlantická, politicky nekorektně bílá.

Co s tím vším v roce 2011? Melting pot je mrtvý. Multikulturalismus prý taky. Svět je přitom stále propojenější. „Těch jiných“ žije stále víc mezi námi a „nás jiných“ žije stále víc mezi nimi. Zastavit to stěhování národů nelze, na to je globalizační vlna příliš mocná, příliš vysoká. Aby se neproměnila v tsunami, nezbývá než to zkoušet spolu dál. Jedno je však zřejmé: žádná zeď ani přehradní hráz nic nevyřeší.