Můj punkový Mistr Jan

To nebylo uhlazené kázáníčko pro yuppies, to bylo točení mikrofonním stojanem nad hlavou a všudypřítomná atmosféra rebélie proti establishmentu. Spasitel kráčí bosý bahnem a jeho náměstci se přejedení válí v hedvábí!

Hus měl punkové ostří, kterým se kolem sebe rozháněl celkem bez skrupulí. “Křížil v boji svůj meč s jakousi zběsilostí,” napsal o něm benediktinský historik Paul de Vooght.

Odvolat se ke Kristu v době odpustků a trojpapežského Babylonu - to je jako odvolat se ke třem akordům v době artrockových symfonií na téma pohybu vesmírných těles. Možná na to bylo brzy, ale tak to chodí.

V roce 1971 vznikla v Detroitu afroamerická kapela Death, kombinující svéráznou duchovní filozofii se splašeným rokenrolem, kterému se později začalo říkat punk. Trio rychle složené z příbuzných zazářilo a zhaslo, než se v Británii vyhrabali na světlo Sex Pistols, byla po Death dávno veta.

Čtyři dekády poté hudební svět shodně uznává, že přes všechny výhrady ke svérázné spiritualitě členů (protože přihlášení ke Kristu se v rokenrolu jen tak neodpouští), byl sound party, co si říkala Smrt, výjimečně vizionářský.

Jak moc je pravděpodobné, že punk vynalezne trojice černošských kluků, navíc umanutých baptistů? Podle mého je to asi tak nepravděpodobné jako fakt, že kazatel z Husince pomůže spustit lavinu událostí, které v důsledku výrazně změní tvář světa.

Dobové rozhořčení nad Mistrem Janem se dost podobá námitkám proti punku: “Není to původní, je to zjednodušující, je to urážlivé, je to blud!” Ale ze stejných důvodů je pro mě přitažlivý punk i Jan Hus.

Ne proto, že by punk byl lepší než jiná hudba. Ne proto, že by Hus byl větší myslitel, než Luther, Zwingli nebo Kalvín. Spíš pro tu nepoddajnost až do posledního slova/akordu.

Petr z Mladoňovic zachytil Husovo punkáčství v poslední řeči před upálením: “V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.” Hus is not dead.