Miloš Doležal: Podivice

Tvorba Miloše Doležala je neodmyslitelně spjatá s vysíláním Českého rozhlasu Vltava. Někdejší dramaturg poezie této stanice připravil pro vysílání také řadu dalších literárních pořadů i dokumentů, zvláště pak pořady spjaté s obětmi obou totalit dvacátého století, s postavami undergroundu a českých dějin obecně. Ještě jako redaktor Vltavy napsal a vydal knihu o osudu faráře Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli, kterou vešel ve známost širšího čtenářského publika. Posluchači Vltavy si z poslední doby mohou pamatovat také četby z historických próz Čurda z hlíny a Jízda na skle ochcanou strání.

Při příležitosti jubilea zařazujeme do vysílání vůbec první pořad z jeho vlastní poezie, který v polovině 90. let připravil redaktor Rudolf Matys. Pozoruhodnou sbírku Podivice tehdy uvedl následujícími slovy:

„Hned několik spojitostí se nabízí, několik spodních proudů napájí verše prvotiny Miloše Doležala Podivice. Především je to barok, se svou fyziologií smrti a zániku, (ještě před zkrásňujícím gestem romantismu), se svými vrásami a chřtány, se svými zaklínadly a litaniemi, ale i se svým vztahem k zemi-hlíně, se svou oddaností místu, konkrétnímu místu a pozemskému času, který je prolukou mezi hrobem a plodivým lůnem. Barok, jistě, ale takový, který již prošel lázní expresionismu.

Do holoby zdrsněná, zasukovaná do málomluvnosti, záměrně ‚neohrabaná‘, spíš vyrýplá z sirobné, podzimně těžké a tuhé země, taková je poezie mladého básníka, narozeného roku 1970. A když už jsme řekli baroko a expresionismus, jsou tu i dva básníci-dědici a Doležalovi ‚předkové‘ : Halas a Reynek. Doležal je programový rustikus, ale jeho Podivice jsou samozřejmě daleko víc realitou básnického nitra, mýtickou realitou básně než odkazem na jakoukoli realitu dnešního vesnického života. Ostatně jako jí byl kdysi Fikarův ‚Samotin‘ nebo slavný hřbitov Lee Masterse – ti dva mě ostatně taky trošku nad Doležalovým světem napadli.

Oč je okázalejším úpěnlivějším venkovanem ošetřujícím poslední zbytky vesnického bytování – a ty najde nejspíš opravdu na hřbitově, nad sklenkou a ve vzpomínce na zemřelé svého rodu – o to je méně okázalým křesťanem. ‚Kriste / už umřít pusť / a uhni‘ – jen v takových barokizujících odkazech se tu víra objevuje, ale o to se jeví bytostnější.“