Měli jsme jet jiným autobusem

Otočím se a vidím dva zakyslé obličeje. Chybí v nich vlídnost, úsměv, vděčnost. Bída, která si vždycky najde opodstatnění, usadila se hluboko v jejich rysech. Volá kolem sebe své NE. Šíří kolem sebe své NE. Cítí se být konfrontována životem.

Říkám si, kdy a kde se to asi stalo, že se z veselého prvňáčka stal protivný důchodce. Co způsobilo vnitřní neštěstí mých spolucestujících, kterým toho jinak na první pohled tolik nescházelo? Nebyli chudí. Nevypadalo to ani, že jsou vážně nemocní. Byl to ten typ lidí, který se neomluví, když do vás narazí nákupním vozíkem v samoobsluze. Který, vás lokty odstrčí, když nastupuje do tramvaje, a nepoděkuje vám, když mu přenecháte své místo k sezení.

Kdy a kde se to stalo, že vnitřní řád života takových lidí prostoupila neláska? O čem teď asi přemýšleli?
Před příští zastávkou se prodrali hloučkem dětí, který jim uctivě ustupoval z cesty, pak demonstrativně vystoupili, aby počkali na další spoj. Cestou nadávali a vrhali kolem ublíženecké pohledy.

Jakoby měli napsáno na čele: Česká Republika je naší zemí, není lidí druhých, jiných. Není to země dětí, ani lidí mladých, svobodných, ale ani starých a moudrých.

Dívám se na prvňáčky, které tohle divadlo vyvedlo z míry, ale jen na chvilku, brzy se znovu rozezněly jejich veselé hlásky, protože jejich ANO životu bylo silnější než vystoupivší NE.

Přemýšlím, jak se dá zabránit tomu, aby se postupem času o své ANO životu nepřišli, aby se z jejich země nestalo půlnoční království, země, odkud člověk musí odejít, aby se mohl nadechnout a mohl si zazpívat.