Martina Viktorie Kopecká: Ticho

„Máváte na něj a pořád nic?“ ptala se dál. „Mával jsem, ale pak jsem přestal. K ničemu to nevedlo. Byl jsem naštvaný a zvažoval, že prostě uteču bez placení. Ale dohnala mě ta malá jiskra naděje, že bych přeci jen mohl účet za pivo srovnat a neutíkat. V klidu odejít. Jenže teď je to spíš smutek,“ zbytek sdělení nechal muž opět svému mluvčímu – tichu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Anežčino ticho

Ticho jednoho léčí a jiného vede k propasti, ve které zeje hlubina šílenství. Ticho umí ve spáncích rytmicky tepat a dunět, až nás zabalí do laviny pocitů, do kterých se nám boří dlaně jako do měkké deky, když se snažíme domoci přístupu vzduchu.

Jiné ticho hraje něžnou melodii natahovacího strojku s baletkou. Dětskýma očima spatříme tu nádheru třpytivých šatiček, které se při točení tu a tam lehýnce dotknou zrcátka. Jenže hudba najednou – přestane hrát, nedopovídá svůj příběh. Ticho, které se ozve, způsobí zklamání. Strojek už neměl sílu běžet dál. A dítě v nás ten mechanismus samo oživit zatím ještě neumí.

Úplně jiné světlo přichází s tichem truchlení. Sedět na podlaze vedle postele, kde v důlku matrace dodýchal ten nejdražší. Slyšet zvuk, který způsobila veliká horká slza. Ukápla, rozpila se navždy a ve všem. Prázdné sklenice a nedočtené knihy, které obydlely noční stolky. Vyšroubované žárovky, které opustily závity domova, protože přišel čas šera.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: V tichosti šťasten být

Jednoho rána se slunce opřelo do barevné vitráže kostelního okna a vytvořilo uvnitř akord s posvátným tichem zamčeného chrámu. Bylo tak křehké, že nesneslo přílišnou pozornost. Vítalo ohleduplné a pokorné diváky, kteří klenbu tvořenou tou drobnou pavučinkou tiché chvíle nezbořili, ale podepřeli svým hlubokým soustředěným úžasem.

Ticho ozývající se z postýlky spícího dítěte znají hlavně mámy. Našlapují jemně po špičkách, aby robátku nepokrčily peřinku sladkého snu. A podobné ticho se rozlehne i za pár let s tátou, který vzal potomka na ryby. Pozvání do toho světa mlčení fousatých pantátů na břehu tiše plynoucí řeky. Řeky, co připomíná běh času. Odnáší starosti a po vlnách donese věneček z pampelišek. Žel tiché jsou i předsudky. O tom, že uspává jen máma a loví se pro změnu vždycky jen s tátou. A ty kytky dokola uvil Pepa. Skutečný život je potichu i nahlas.

Čtěte také

Petr Vizina: Ticho nehybné želvy

„Pán si přál platit?“ Ozval se rutinním tónem hlas vrchního, který se zadíval na čárkovaný plot na lístku před štamgastem.“ „Ano,“ ozvalo se špitnutí. Číšník lístek šmahem zmuchlal a vysvětlil: „Dneska je to na nás, přijďte zas, jste tu vítán.“ Překvapené ticho, které doprovodilo setkání těch dvou párů očí, vyplnilo hlučný lokál.

Ticho patří do života. V tichu se odehrává to banální i to nejdůležitější. Ticho zve k prolomení i k nekonečnosti. Ticho slouží pokoře, šepot unese modlitbu, ticho není projevem Boha, který si nevšímá. Ticho znamená: „Poslouchám.“