Martina Viktorie Kopecká: Ticho
„Bůh mě ignoruje,“ řekl muž středního věku, který sedával v kostelní lavici s otlučeným rohem pravidelně více než rok. „A jak se to projevuje?“ zeptala se farářka. Ozvalo se ticho, které odpovědělo dřív než slova. „Jako když jste v hospodě, chcete platit a číšník vás nevidí, nechce vidět!“
„Máváte na něj a pořád nic?“ ptala se dál. „Mával jsem, ale pak jsem přestal. K ničemu to nevedlo. Byl jsem naštvaný a zvažoval, že prostě uteču bez placení. Ale dohnala mě ta malá jiskra naděje, že bych přeci jen mohl účet za pivo srovnat a neutíkat. V klidu odejít. Jenže teď je to spíš smutek,“ zbytek sdělení nechal muž opět svému mluvčímu – tichu.
Čtěte také
Ticho jednoho léčí a jiného vede k propasti, ve které zeje hlubina šílenství. Ticho umí ve spáncích rytmicky tepat a dunět, až nás zabalí do laviny pocitů, do kterých se nám boří dlaně jako do měkké deky, když se snažíme domoci přístupu vzduchu.
Jiné ticho hraje něžnou melodii natahovacího strojku s baletkou. Dětskýma očima spatříme tu nádheru třpytivých šatiček, které se při točení tu a tam lehýnce dotknou zrcátka. Jenže hudba najednou – přestane hrát, nedopovídá svůj příběh. Ticho, které se ozve, způsobí zklamání. Strojek už neměl sílu běžet dál. A dítě v nás ten mechanismus samo oživit zatím ještě neumí.
Úplně jiné světlo přichází s tichem truchlení. Sedět na podlaze vedle postele, kde v důlku matrace dodýchal ten nejdražší. Slyšet zvuk, který způsobila veliká horká slza. Ukápla, rozpila se navždy a ve všem. Prázdné sklenice a nedočtené knihy, které obydlely noční stolky. Vyšroubované žárovky, které opustily závity domova, protože přišel čas šera.
Čtěte také
Jednoho rána se slunce opřelo do barevné vitráže kostelního okna a vytvořilo uvnitř akord s posvátným tichem zamčeného chrámu. Bylo tak křehké, že nesneslo přílišnou pozornost. Vítalo ohleduplné a pokorné diváky, kteří klenbu tvořenou tou drobnou pavučinkou tiché chvíle nezbořili, ale podepřeli svým hlubokým soustředěným úžasem.
Ticho ozývající se z postýlky spícího dítěte znají hlavně mámy. Našlapují jemně po špičkách, aby robátku nepokrčily peřinku sladkého snu. A podobné ticho se rozlehne i za pár let s tátou, který vzal potomka na ryby. Pozvání do toho světa mlčení fousatých pantátů na břehu tiše plynoucí řeky. Řeky, co připomíná běh času. Odnáší starosti a po vlnách donese věneček z pampelišek. Žel tiché jsou i předsudky. O tom, že uspává jen máma a loví se pro změnu vždycky jen s tátou. A ty kytky dokola uvil Pepa. Skutečný život je potichu i nahlas.
Čtěte také
„Pán si přál platit?“ Ozval se rutinním tónem hlas vrchního, který se zadíval na čárkovaný plot na lístku před štamgastem.“ „Ano,“ ozvalo se špitnutí. Číšník lístek šmahem zmuchlal a vysvětlil: „Dneska je to na nás, přijďte zas, jste tu vítán.“ Překvapené ticho, které doprovodilo setkání těch dvou párů očí, vyplnilo hlučný lokál.
Ticho patří do života. V tichu se odehrává to banální i to nejdůležitější. Ticho zve k prolomení i k nekonečnosti. Ticho slouží pokoře, šepot unese modlitbu, ticho není projevem Boha, který si nevšímá. Ticho znamená: „Poslouchám.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
