Markéta Pilátová: Anežčino ticho

6. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Markéta Pilátová

Na konci roku nás různí rozumbradové nabádali, abychom se, v rámci letos tak potřebné psychohygieny, ponořili do sebe sama a v tichu si zabilancovali, co nám ten starý covidový rok dal a vzal.

Ticha má možná spousta z nás už vlastně plné zuby a co bychom dali za trochu hluku v narvané kavárně, nebo v divadelním sále, nebo aspoň v nádražní hale.

Čtěte také

Já jsem ale dostala k Vánocům o tichu jednu knížku. Škoda, že to bylo už po uzávěrce různých novin, v nichž jsem měla v několika anketách hlasovat o knihu roku. Protože bych teď jednoznačně hlasovala pro knihu malířky Anežky Kovalové nazvanou Ticho těchto věcí.

Útlý, skoro by se dalo říct samizdatový svazek, vydalo nakladatelství Aleše Kauera Adoslescent a pro mne tato kniha změnila třeba i to, jak teď vnímám kraj v podhůří Jeseníků, v němž jsem zakotvila, a o kterém se teď snažím psát. Anežka Kovalová se tady narodila a po studiích v Praze se sem vrátila. A popisuje ho způsobem, který je mi neuvěřitelně blízký. Nejen, že tady maluje svoje obrazy, ale vede v Šumperku se svým mužem Miroslavem Kovalem unikátní galerii Jiřího Jílka, pojmenovanou po jejím otci, sochaři.

Čtěte také

Před Vánoci jsem u Kovalů byla na návštěvě. V chalupě v Sobotíně kde malířka prožila celý život, bylo teplo a voněl tam koláč posypaný skořicí. O nohy se nám otírala kočka. Ve dvou podkrovních ateliérech, v oněch „duchovních lázních“ jak je nazvala ředitelka šumperské knihovny Kamila, která mě s Kovalovými seznámila, panovaly všechny barvy, které má Anežka Kovalová ráda: „Sinavěstříbrošedězelená barva ojíněné přemrzlé trávy na začátku zimy, kdy ještě není sníh a už je holomráz…dá se ale uvažovat ještě o vyšisované stříbřitěbělavé barvě starého plaňkového plotu nebo též o barvě stoletého kuchyňského prkýnka na krájení cibule.“

Anežčin ateliér má výhled do staré zahrady na břízový hájek. Anežka ty břízy často kreslí. A taky místní krávy, své modelky. A rostliny. Kosatce, ale i divoké květiny, věci, které citlivě přesazuje z přírody na plátna, ale i na dřevěné desky, na které nanáší vrstvy většinou přírodních barev. V ateliéru má postel s pruhovanou peřinou a velkými, obdélníkovými okny sem proudí ze zahrady měkké, už skoro večerní světlo.

Čtěte také

Nikdy před tím jsem netoužila mít doma žádný obraz. Vždycky mi připadalo, že by se mi po čase mohl omrzet a že bych se pak na něj třeba nechtěla dívat. Chodím se na obrazy raději dívat do galerií. Za knížky, předměty v nichž přebývají prchavá slova, dokážu utratit hodně peněz a zabírají mi doma opravdu hodně místa. U obrazů jsem si nikdy nedokázala jakékoli vlastnictví představit.

Ale u Anežky Kovalové v ateliéru mne poprvé popadla touha nějaký obraz mít. Obraz, v němž je zakleté kouzelné ticho zahrady. Barvy holomrazu a hlíny, dech okolních hor. A bílé puntíky prvního sněhu, který se snáší na holé větve bříz. Na obraze, který jsem uviděla opřený o stěnu ateliéru, tohle všechno bylo. A dojem z knihy, v níž o svých obrazech Anežka Kovalová píše, dojem ze slov se umocnil dojmem fyzického doteku o desku, na které bylo ticho. Ticho obrazu, ticho života stranou lidského hemžení a hašteření. Ticho, které si nevynutil žádný zlověstný vir, ale ticho, do něhož vrostla malířka a pro mě teď i spisovatelka, nebo spíš básnířka.

Čtěte také

I když ona sama skromně píše: „Ale básník nejsem. Smím sedět u stolu vprostřed své místnosti a dívat se ven třemi okny. Do hlubinné noci i bílého dne.“ A když mluví o tichu, mluví „o tichu zůstávající po člověku, který před chvílí odešel. A když mluví o nějaké pravdě, říká, že její pravdou „je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad.“

Obraz teď ještě po vánočním šrumci stojí zatím opřený o stěnu v obýváku, podobně jako u Anežky v ateliéru. Těším se, až ho pověsíme. A taky se mi líbí, že Anežka říkala, že si ho občas vypůjčí na nějakou výstavu. Líbí se mi, že obraz bude cestovat, že se podívá do světa a jeho ticho budou poslouchat i jiní. Ticha není nikdy dost.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser