Markéta Pilátová: Čas mluvících hlav

13. listopad 2020

Při první vlně koronaviru jsem byla optimistkou. Z dvanácti posledních let strávených v Latinské Americe jsem totiž byla zvyklá na online život. Část svých studentů jsem učila přes WhatsApp a s rodiči a rodinou jsem se vídala pravidelně jenom na skypu.

Proto jsem se přechodu do virtuální reality kvůli viru tolik nebála. Pak jsem ale zažila smršť nahrávání online čtení v rámci zachraňování knižního trhu, sama jsem jich spousty konzumovala, abych byla solidární a taky abych si ten virtuální život užila.

Čtěte také

Přišlo kontaktní léto, otevřené kavárny, pomalý návrat do života žitého live a ne prostřednictvím mluvících online hlav. Ten virtuální čtvrt rok mi přišel hrozně daleko, všechno se vracelo tam, kam mělo a nenapadlo mě, že za dalšího čtvrt roku budu sedět u té samé obrazovky a čučet na ten samý čtverečkovaný výhled do krajiny aplikace Zoom a žít další díl online života.

„Co už včil?“, jak se říká u nás na Hané. Trochu odevzdaně jsem si onehdá večer povzdechla, sedla k telefonu, zapnula Zoom a přetrpěla obvyklé vychytávání technických nedopatření a lá: „Slyšíme se? Zapněte si prosím zvuk?“ „Jste tam?“

Ale pak mě pohltila slavnostní nálada. Oslava. Čeští hispanisté svolaní na Zoom z celé republiky totiž alespoň online slavili s pražským Institutem Cervantes jeho patnácté narozeniny. Téma téhle party bylo jasné – bude se vzpomínat, bude se bilancovat a bude se hledět do budoucnosti.

Čtěte také

Pozvaní hosté mluvili hlavně o tom, jak moc Institut Cervantes změnil zdejší hispanistiku. Ono, pro lidi, které zajímá tenhle kulturní a jazykový okruh, to ještě před patnácti lety nebylo tak jednoduché. Germanisti, italianisti, frankofilové a jiní šťastlivci měli pěkně své Instituty s jejich dobře zásobenými knihovnami a kurzy vedenými rodilými mluvčími, nicméně hispanisti si museli na Institut Cervantes počkat ještě dlouhých šestnáct let po revoluci.

Od té doby je to ale pro nás taková skála. Pevně zaklíněná svou nádherně architektonicky řešenou stavbou ve středověkém domě vedle kostela sv. Štěpána, zezadu od všeho zlého chráněná románskou rotundou sv. Longina z poloviny 12. století. A do nebes se dá s těmi svatými hledět i prosklenou střechou velkolepé knihovny kde jsou do té doby pro nás nedostupné knihy současných španělských a latinskoamerických autorů, které jsme znali z učebnic a mohli si je maximálně kupovat ve Španělsku, nebo Latinské Americe.

Čtěte také

Všechno tohle je dnes samozřejmé, je to jako vzpomínat na žurnalistiku, která se dělala ještě bez internetu, nebo na knihy ťukané na psacích strojích. Poslouchat ale všechny ty hispanisty nejrůznějšího zaměření, překladatele, historiky, nebo lexikology bylo hřejivé upomenutí taky na to, jak moc je tenhle obor výjimečný v jakési profesní sepjatosti, hustotě pozitivně laděných vztahů a kolegialitě.

Lidí, kteří se učí španělsky je sice rok od roku víc a víc, ale pořád přetrvává pocit, že o španělštinu se člověk zajímá především pro radost, barevnou exotiku dálek, šťavnatost flamenka, tanga nebo salsy, pro knihy magických realistů a pocit všech těch dálek kdesi za mořem, které mu tenhle jazyk pomůže přemostit a až pak, dlouho potom pro nudnou šeď praktického využití. Během poslechu všech těch mluvících hlav běžel na obrazovce i chat nejrůznějších posluchačů, kteří dojatě děkovali jak institutu, tak svým profesorům, které po letech mohli zase slyšet a vidět, přestože seděli v Táboře, Brně, nebo Berlíně jako já.

A tak jsem zase musela uznat, že čas mluvících hlav, čas, kdy nám nic jiného než obrazovka ke kontaktu nezbývá, nemusí být tak mizerný a únavný, jak se mi posledních pár týdnů zdálo. Možná, že sejít se a obyčejně si zavzpomínat není marné ani na Zoomu, není to marné nikdy.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.