Markéta Pilátová: Nóbl zlodějka

3. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Psaní rukou

Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně beru náměty na knížky? Většinou jsou ale tazatelé zklamaní, když okamžitě nezačnu mluvit o intuitivním psaní, o jakési spirituální energii, která mne občas prostoupí, a já si okamžitě musím něco poznamenat, přestože zrovna ryju záhon.

Nebo naopak čekají, že jim budu vyprávět o mukách prázdné stránky a o tom, jak mě celé měsíce nic nenapadá a pak najednou vytryskne záblesk imaginace a skolí mě rovnou k pracovnímu stolu. Nic takového většinou neříkám. Nic takového se mi většinou neděje.

Čtěte také

Svoje náměty kradu, nebo rešeršuju. Někde jsem četla, že spisovatelé jsou nóbl zloději, protože kradou příběhy. To dělám opravdu dost často a nejen, že ty příběhy kradu, ale většinou z nich ještě hanebně udělám nějaké úplně jiné příběhy. Prostě, když mi někdo začne něco vyprávět, snažím se ho doopravdy poslouchat. Ti kdo mě znají, se občas uprostřed vyprávění zarazí a řeknou: „Už ti nic říkat nebudu, ty bys to zase někam napsala“ – a mají pravdu.

Ale mnohem častěji rešeršuju. Těkám různými texty, pročítám časopisy, které se jmenují Vlastivědný časopis Podesní, nebo Malý průvodce historií lázeňství ve Velkých Losinách, nebo Almanach Masaryčka. A když se zanořím do internetových stránek třeba takové Paměti národa, dokážu nevyplout nad hladinu i několik dní.

Čtěte také

Před lety jsem v časopisu Podesní četla velice zvláštní příběh. Tenkrát jsem ani náhodou netušila, že se mi letos propojí s prací na dětské knížce, ale takhle je to u všeho, co si někde přečtu, nebo zaslechnu. Uloží se to někam, do jakési škatule s názvem Někdy/Možná a leží to tam, dokud nepřijde správný čas. A ten někdy nepřijde a tak je v mé škatuli s Někdy/ Možná neustále pěkně přeplněno.

Tenhle příběh byl o jednom domě, kolem kterého jezdím na kole na nákup. Je to zvláštní dřevěná, prosklená stavbička, jakási terasa uprostřed zahrady, vedle velkého, opraveného domu ze 30. let. V časopise Podesní byla fotka té prosklené stavbičky a u ní příběh historie dětského domova a vůbec péče o sirotky na Moravě a ve Velkých Losinách za Rakouska-Uherska i za první republiky.

Dětský domov, nebo spíš možná i kojenecký ústav, měl v té prosklené terase umístěné koše s nemluvňaty a bylo to tedy asi jakési slunné místo, kde se děti mohly cítit hezky. A ty děti po válce zmizely. Ve Velkých Losinách žilo před válkou jen několik desítek Čechů a děti z dětského domova byly německé. Bylo jich skoro třicet a během odsunu je poslali údajně vlakem do Berlína.

Čtěte také

Rudé gardy tehdy zamordovaly jednu ošetřovatelku a její kolegyně, která dorazila do Německa s posledními několika dětmi se o dětech, které jeli v transportech před nimi, marně snažila něco zjistit. Ten příběh a ta fotka proutěných košů s nemluvňaty se mi vždycky mihnuly před očima, když jsem prosvištěla na kole kolem, ale až letos se z nich snažím udělat úplně jiný příběh. Chci totiž ty děti dostat zpátky. Chci zjistit, co se s nimi stalo, nebo alespoň s některými z nich, nebo třeba jen s jednou malou holkou, s malou Heike.

A třeba Heike do Berlína vůbec neodjede, třeba se jí podaří z vlaku utéct a schovat se v lese a třeba jí pak pomůže jedna tajemná bytost, napůl žena a napůl houba, která si říká Bába Bedla. Tak takhle nějak to bude. Protože moje příběhy vyrůstají z příběhů, které zaslechnu, nebo zahlédnu, ale většinou se snažím ty, co skončily špatně, změnit. Můžu si to dovolit. Jsem totiž nóbl zlodějka.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio