Markéta Pilátová: Holokaustem proti splínu

21. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03725699.jpeg

Je zvláštní, jak v časech, kdy jeden lockdown končí a vlastně nekončí, má člověk pocit, že je tak nějak v úzkých, v nejistotě, v nějaké hře poťouchlého osudu. Mně ale teď hodně pomáhá číst si o holokaustu. Nejen, že to mám tak trochu v popisu práce, protože rešeršuju kvůli psaní životopisného, grafického románu pro děti od desíti do sta let o Arnoštu Lustigovi, ale taky proto, že na memento holokaustu neustále narážím.

Na serveru Aktuálně poslouchám rozhovor Miloše Doležala s Rudolfem Vrbou, který dokázal utéct z Osvětimi a ve španělském deníku El País si čtu nesmírně zajímavý článek o tom, jak se Centrum Simona Wiesenthala snaží vystopovat i méně důležité strůjce holokaustu, ty kteří nebyli ve vysokých nacistických funkcích, ale „jen dělali svou práci“.

Čtěte také

V tomhle textu je zajímavá zmínka o postkomunistických zemích, kde je podle badatele Efraima Zuroffa téma holokaustu dost často vytěsňováno a vůle k historickému povědomí, nebo nedej bože nápravě křivd, mnohem menší než v západních demokraciích. A nemůžu si u toho nepřipomenout časté výtky českých literárních kritiků o tom, že se současní čeští spisovatelé příliš často obracejí k tématu druhé světové války, k holokaustu a jiným podle nich pohodlným a vyčpělým tématům.

Ale ani zahraničním autorům to nedá a píšou o historické paměti, jako např. Juan Mayorga, jeden z nejhranějších španělských současných divadelních autorů, jehož hru Himmelweg uvede na začátku května pražský Institut Cervantes ve vlastním nastudování jako scénické online čtení. Ten příběh je i o nás – odehrává se v Terezíně a hlavní postavou je člen Červeného kříže, který odjede z pohodlí vily v berlínském Wannsee na inspekci koncentračního tábora. A neprohlédne dokonalé představení, které pro něj nacvičili a s terezínskými vězni sehráli nacisté.

Čtěte také

Hra Himmelweg, neboli Cesta do nebe, jak se nazývala rampa v koncentračním táboře, je jakousi hrou o hře, která je neustále nacvičována a dotahována do absurdní dokonalosti. A je tak úspěšná, že ji člověk, který chtěl pomoci vězňům, neprohlédne. Arnošt Lustig říkal, že holokaust je jako atomová bomba, když byl už jednou vymyšlený a uskutečněný, může být použit kdykoli znova. Velmi podobná slova použil i Rudolf Vrba, když řekl: „Je jasné, že když se vynašlo kolo, tak se potom užívalo. To, že se to Němcům povedlo udělat a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda je v principu použitelná.“

Sedíme doma, jsme unavení, počítáme mrtvé, zotavujeme se z postkovidových příznaků, ministři se střídají jako na kolotoči, nevíme, co bude dál. Je to všechno nesmírně obtížné a nikdy by mě nenapadlo, že se budu čtením o holokaustu dostávat z pandemického splínu. Ale vlastně to dává smysl. Temné časy, které jsme nežili, nám pomáhají se zorientovat. Povědomí o nich dokáže způsobit, že člověk začne vnímat podstatné věci. Jídlo na stole, střechu nad hlavou, život, kterému možná teď říkáme přežívání, ale ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme. 

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...