Markéta Pilátová: Musíme jít dál

23. březen 2021

Minulý týden jsem si přečetla několik textů o jezuitovi, otci Františku Líznovi. Byly to bohužel nekrology, ale přišlo mi, že zvláštním způsobem působí všechny stejně, že nejsou smutné, ale napsané v jakémsi odhodlaném tónu. Byl pátek a to jezdím na velký nákup do Šumperka a do tamní knihovny k výdejnímu okénku.

Půjčila jsem si hned tři knihy o poutích Františka Lízny. Mají názvy, které by měly být na všech duchovních medikamentech podávaných proti naší době virové. Jmenují se třeba „Šel jsem vytrvale“, nebo „Musím jít dál“.

Čtěte také

Dnes, kdy naše nohy nesmí dál než na hranice okresu, tyhle knihy, ostatně jako většina knih, které chci číst a čtu, otevírají okna do jiných, neznámých světů. A není to jen krajina, kterou František Lízna prochází, je to i myšlení hluboce věřícího a hluboce skromného člověka. Ten člověk putuje, má cíl, po cestě se modlí, naříká, raduje se, píše, fotí a kreslí. Pečlivě si zaznamenává své denní výdaje, své kilometry, které má denně v nohách a statečně šlape ve svých trekových botách značky Mephisto ďábelských dvacet, někdy i třicet kilometrů denně.

Svými poutěmi chce symbolicky propojit místa, západní a východní křesťanství, nebo Atlantik s Černým mořem. A často nemá „ani sílu k modlitbě, jen ke vzdechům“. Jde, bankovky schované v botách, přesto mu jednou ukradnou i jeho deník. Lidé na něj jako na poutníka reagují – někdy dobře, někdy špatně, někdy lhostejně. Dávají mu tatranku, lesní jahody, med, nechávají ho u sebe přespat, doma, nebo ve zvonici kostela, nebo na kostelních schodech. Někdy před ním zdvořile zavírají dveře. Pociťuje tíseň, nepohodlí všeho druhu, bolí ho nohy a nemocné tělo. Přespává na dveřích vysazených z pantů. Je mu zima. Je mu vedro. Nijak nefilozofuje. Jen jde. Pořád dál. Den za dnem.

Čtěte také

Zapisuje si do deníku postřehy o lidech, které potkal, o jejich chudobě, laskavosti, o jejich nemožných botách, přehnaném bohatství, opilosti, zapisuje si své vlastní pocity a nijak je nerozpitvává. Jeho postřehy o tom, že mu cestu často kříží hlemýždi a žížaly a on se jim opatrně vyhýbá, nebo že ho na Ukrajině deprimuje dlouhá vzdálenost obzoru a tak se raději dívá jen na dva kroky před sebe, vhání slzy do očí.

A ještě něco František Lízna na svých poutích dělal. Napsal si na papírky jména blízkých a přátel, na které chtěl myslet a každý den někoho vylosoval a za toho se pomodlil. A do deníku si zapsal každý den jedno jméno. Na konci knihy je seznam těch, kteří nebyli vylosováni. Také si zapisoval, kolikrát každý den slyšel kokrhání kohouta, pobídku k modlitbě. Celý víkend jsem s ním putovala. Na Ukrajinu, do Santiaga de Compostela, z Kremence na Hostýn, do Švédska za sv. Brigitou. Bylo to sugestivní, bylo to náročné, bylo to monotónní, bylo to překvapivé. Jako každá pouť. Jako každá cesta. František Lízna už tady není. A přesto chci, jako on na své pouti, se ctí obstát. Nevzdávat to hned při třetím lockdownu. Každý den si jako on zapsat, že cíl je ještě daleko. A nepřestat šlapat.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...