Maria Jotuni: Láska. Příběhy o vztazích bez rovnováhy

Prozaička a dramatička Maria Jotuni (1880−1943) studovala po maturitě literaturu, historii a historii umění, plánované učitelské dráze se však nikdy nevěnovala. Pracovala jako redaktorka a později se se plně soustředila na psaní beletrie.

Už ve svých prvních dílech, sbírkách povídek Vztahy (Suhteita, 1905), Láska (Rakkautta, 1907) a Když máte city (Kun on tunteet, 1913), vyvíjí Jotuni velice originální lakonický styl, pro nějž je typický velký podíl dialogů. Některé povídky, obsahující pouze dialogy či monology, můžeme označit za jakási minidramata. Jotuni užívá mistrně ironii, jak je patrno už ze zmíněných názvů jejích raných děl: u mezilidských vztahů je zdůrazňována nerovnost a dynamika moci.

Dana Černá|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Jak v povídkách, tak i v dramatech (která bývala často charakterizována jako komedie, ale spíše by se pro ně hodilo označení tragikomedie) se zabývá otázkou platnosti morálních zásad pro znevýhodněné společenské skupiny: příkladem mohou být divadelní hry Mužovo žebro (Miehen kylkiluu, 1914), Zlaté tele (Kultainen vasikka, 1918) a Manželka muže pod pantoflem (Tohvelisankarin rouva, 1924).

Odlišné polohy tvorby této mnohostranné autorky představují její delší prozaická díla, poeticko-filozofický „román jednoho dne“ Všední život (Arkielämää, 1914) a ostrá analýza finského společenského a politického života 30. let 20. století, nazvaná Otřásající se dům (Huojuva talo, 1936, vydáno posmrtně 1963).