Každý v naší společnosti má právo na život, na soukromí, na svobodu pohybu, pobytu a projevu - a na svůj strach.
Nedávno jsem si na Wikipedii vyhledal definici sousloví „společenské hodnoty“ (o kterém jsem toho v poslední době slyšel a četl tolik, až jsem si přestal být jistý, co vlastně znamená), a oklikou jsem se proklikal až k termínu „Morální panika“. Zarazilo mě, že ten jev za poslední dva roky nikdo nezmínil, nenarazil jsem na něj v jediných novinách, v jediné televizní debatě. Nic.
Za ty uplynulé roky, kdy Češi začali zakládat domobranné buňky, povolávat do zbraně myslivce, aby svou palebnou silou chránili naši domovinu, a volat policii na lesní dělníky, považujíce je za ty bájné migranty, kteří už si začínají v našich luzích a hájích stavět chýše z větví, jak mají jistě ve zvyku.
Co tedy říká Wikipedie: Morální panika je reakce sociální skupiny založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování nějaké jiné skupiny (většinou minoritní skupiny nebo subkultury) je nebezpečně deviantní a je hrozbou pro společnost. Taková panika je obecně posilována médii a jejich agendou. Podle sociologa Stanleyho Cohena, který termín jako první použil, vznik morální paniky probíhá v pěti stádiích.
Proč vědecky zkoumat hry? Jak významným společenským fenoménem je hraní si? Jaký vliv mají počítačové hry na člověka? Hostem Magazínu Leonardo byl Jaroslav Švelch, vedoucí oboru herních studií z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Někdo, něco nebo skupina lidí, jsou označeny za hrozbu pro společenské normy nebo zájmy.
Hrozba je poté v jasné, jednoduché a srozumitelné formě zobrazena v masových médiích.
Tento mediální obraz se multiplikuje a postupem času výrazně zvedá citlivost společnosti na dané téma.
Na to nejrůznějším způsobem začínají reagovat společenské autority a politici.
Morální panika propuká naplno a ústí v nejrůznější viditelné společenské změny.
Ten vzorec odpovídá všem možným moderním kauzám od hrůzy z úpadku mládeže s nástupem rock’nrollu v 50. letech, přes paniku z „moru gayů“, jak některá média začala nazývat AIDS v 80. letech a silně tak podpořila předsudečné stereotypy o lidech s homosexuální orientací, až po donekonečna diskutovaný vztah násilí a hraní počítačových her v 90. letech v USA v souvislosti se sérií školních masakrů.
Ale morální panika existovala dávno před rozvojem masových médií, jak je známe dnes. A důsledky byly daleko tvrdší. Vedle honů na čarodejnice v 16. století to byly především pogromy, při nichž byli odedávna v Evropě a Rusku masově zabíjeni Židé, vhodný důvod se vždy našel: za to, že způsobili epidemii černého moru, že znesvětili křesťanské relikvie nebo že zavraždili ruského cara Alexandra II. Jak tyto tendence vyvrcholily ve 20. století, to netřeba připomínat.
Šunka a párky způsobují rakovinu. Co s tím? Podle ekologa nic. Na něco lidé umírat musí. Z hlediska krajiny je rostlinná výroba mnohem horší. Plantáže na sóju totiž zničí, co jde. Na rozdíl od pastvin.
Všechen ten strach, který se momentálně v Čechách koncentruje kolem takzvané uprchlické krize, tady už jednoduše v nespočetných podobách byl dříve. Někdy dokonce v poměrně komických. Kdo si dnes například vzpomene na hysterii kolem epidemie ptačí chřipky, která několik měsíců hýbala českým mediálním prostorem a stačilo si v té době kýchnout v tramvaji, aby ji měl člověk celou pro sebe, protože zděšení cestující v hrůze vyklidili vůz.
Člověk má bezmezné právo na svůj strach. Všichni se shodnou, že teroristické útoky v Evropě jsou nelidské a neomluvitelné. Jen se při kanalizaci všeho toho strachu nesmíme snížit k tomu, abychom za díla fanatiků obviňovali celou jednu kulturu. Je to stejné, jako kdyby někdo obyvatele Evropy jako celek považoval za potenciální sexuální devianty, protože v rámci jejich nejrozšířenějšího náboženství čas od času vyjde najevo, že některý z kněží v libovolné farnosti na světě selže a zneužije malé děti.
A pokud to opravdu myslíme s tím strachem o život vážně, měli bychom v první řadě přestat jezdit autem a konzumovat vepřové uzeniny. Je tisíckrát pravděpodobnější, že nás zabije tohle než arabský terorista. Jen kolem toho nejde postavit tak dokonalý mediální seriál. Ale pokud by si na tom svou osobní morální paniku někdo přece jen vystavět chtěl, nic mu nebrání - na Wikipedii je dat dost.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
