Manskij, Putin a efekt Kulešova. Svědkové Putinovi jsou eticky sporné svědectví

Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij
Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij

Vitalij Manskij slaví úspěchy s dokumentem Svědkové Putinovi, ve kterém přináší osobní výpověď o začátku putinovské éry současného Ruska. Ve svém filmu se však sám autor jeví jako morálně poněkud problematická postava.

Ruský dokumentarista Vitalij Manskij na sebe počátkem 90. let vzal úlohu kronikáře měnící se tváře Ruska. Už v jednom ze svých prvních snímků Tělo Lenina (1991) tematizoval osud nejznámější ruské mumie. A o pár let později se pustil do rozsáhlého projektu zpracování anonymních rodinných archivů, na jejichž základě vytvořil mozaiku posledních třiceti let existence SSSR, počínaje Gagarinovým letem do vesmíru a konče rozpadem Sovětského svazu (Soukromé archivy. Monolog, 1999).

Vitalij Manskij

Na přelomu milénia se Manskému podařilo dostat bezprecedentně blízko k nejmocnějším mužům novodobé ruské historie a jeho tvůrčí metoda prolínání soukromého života a stěžejních historicko-politických momentů vykrystalizovala v tzv. trilogii Rudých carů (2001). V ní se na příkladu Gorbačova, Jelcina a Putina pokusil zafixovat proces obousměrného přerodu státního činitele v civilistu. Jelcina zastihl v moment, kdy se vzdával funkce prezidenta a Putina právě ve chvíli, kdy do ní - byť zatím „provizorně“ - nastupoval.

Exkluzivní materiál z kruhu přátel a rodiny, z volnočasových aktivit, ze zákulisí kremelských kanceláří, ale i kuchyní a obýváků prezidentských rezidencí, umožňoval Manskému akcentovat lidský rozměr existence úředních osob a představoval alespoň v ruském prostředí jakési režijní nóvum. Manskij totiž prezidenty neukotvoval výhradně skrze jejich oficiálními činy, ale spíš v projevech běžného smrtelníka. Paralelně se snažil zachytit i vzájemné vztahy ve vládnoucích kruzích pokrývající širokou paletu emocí od averze k přátelství, důvěru i zklamání.

Materiál o Putinovi vznikal v průběhu prvního roku nového milénia a stal se důležitým příspěvkem do celonárodní debaty o tom, kdo je vlastně muž jmenovaný 31. 12. 1999 do fukce úřadujícího prezidenta. To byla otázka, která po doznění silvestrovského veselí nutně vyvstávala a musela být uspokojivě zodpovězena už do března, kdy se konaly řádné prezidentské volby. Z těch už – i díky Manského přičinění – vzešel Putin jako vítěz. Druhý film o novém vůdci  s názvem Putin. Přestupný rok (2001) pak režisér kompletoval k prvnímu výročí Putinovy inaugurace.

Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij

Svědkové Putinovi aneb Putin potřetí

Z obou těchto materiálů Manskij vycházel při výrobě svého již třetího titulu, tentokrát polemicky nazvaného Svědkové Putinovi, s nímž letos vyhrál dokumentární sekci karlovarského festivalu. Jenže zatímco intencí těch prvních dvou bylo pozvednout raiting protagonisty z 2% na třicetinásobek, nyní je tentýž materiál použit pro usvědčení Putina z totalitárních praktik, které prizmatem dneška můžeme rozeznat už v jeho prvních rozhodnutích. Problém ovšem je, že pro diváky znalé kontextu se Svědkové Putinovi stávají především filmem o manipulativní moci filmového média, samotného režiséra a až v poslední řadě o morálních nedostatcích titulního prezidenta.

Před osmnácti lety Manskij vědomě přijal úlohu popularizátora nastupující moci a v rámci nepřiznané předvolební kampaně vytvořil sugestivní obraz dobrosrdečného vládce. Portrét vylepšoval inscenovanými záběry shledání zaneprázdněného vůdce s milovanou učitelkou, jindy exkurzem v bazénu, při němž se z vody vynořuje svalnaté tělo prezidenta, a nechyběla ani scénka s psíkem.

Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij

Dokumentarista překračuje běžné etické kánony

Tytéž záběry jsou ve Svědcích Putinových použity s opačným znaménkem, o které se někde postará autorův komentář, jinde montážní sled a nově zveřejněné informace. Ke slovu samozřejmě přichází i zub času a mediální šum reálného světa. Ze scény z volebního štábu, z níž dříve čišely rovnost a přátelskost, Putin nyní vychází jako nepřítel a vrah usvědčený autorovou statistikou o odchodu spolupracovníků k opozici či do zásvětí. Mládí a zocelenost z nezapomenutelné bazénové scény náhle odkazuje k prezidentově exhibicionismu. Už první film o Putinovi samozřejmě obsahoval i ožehavější polohy jeho působení, mezi něž patřily sekvence s Jelcinem marně čekajícím na telefonát od nově zvoleného prezidenta. Ty se ovšem v kontextu tristních scének z Jelcinovy rodiny, o níž se vědělo, že má na chod země nezanedbatelný vliv, stávaly pozitivním stvrzením odříznutí od starých struktur. Ostatně mládí, zdraví, skromnost a rozhodnost, které Putin v Manského režii zosobňoval, byly v přímém kontrastu ke všemu, co představoval - starý, vyžilý alkoholik ovládaný rozbujelou mocichtivou rodinkou. Po osmnácti letech stejné záběry vyjevují Putinovu nevděčnost hraničící s nelidskostí. Ani tentokrát nezazní, že ve skutečnosti Putin následujícího dne přijel s kyticí a předání moci v soukromí proběhlo dle protokolu. Manskij zůstává věrný sám sobě a znovu účelově dávkuje informace pro aktuálního zakázníka, jímž byl tehdy Kreml a nyní protiputinovsky laděná společnost. Autorův někdejší výrok o tom, že „dokumentární film zneužívá skutečné lidi, fakta a okolnosti“ a že „dokumentarista je člověk, který ze své podstaty překračuje běžné etické kánony“, tak získává poměrně naléhavý rozměr.

Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij

Film je samozřejmě ze své podstaty manipulativní médium a Kulešovův efekt, kdy se střídáním jednoho záběru zasazeného do různých kontextů, radikálně mění emoční dopad zobrazované situace, je sto let starým vynálezem. Překvapuje ovšem fakt, jakým způsobem ho používá tvůrce, který v roce 2005 vyhlásil manifest reálného filmu odvolávající se k imperativům neinscenovanosti tvorby cinema verité a direct cinema. A možná je nasnadě se ptát, čím se liší Manského filmové verze Putina od variant hymny  Sergeje Michalkova, který tu v ústřední pasáži věnované reinkarnaci sovětské hymny představuje ztělesnění konjunktury.

Z dokumentárního filmu Svědkové Putinovi, režie Vitalij Manskij

Navíc klíčové sdělení filmu o totalitární podstatě Putinovy vlády režisér nahlodává v četných interview, kde s železnou pravidelností tvrdí, že takovým Putinem by se v čele Ruska stal i papež. Spolu s oním přenesením viny na diváka v závěrečném tvrzení „myslel jsem si, že jsem svědek, ale stali jsme se spoluviníky“ je čím dál zjevnější, že Manskij vytvořil film, jehož poselství i hodnota jsou značně problematické.

Svědkové Putinovi (Svideteli Putina, Lotyšsko, Švycarsko, ČR, 2018)
Scénář, kamera a režie: Vitalij Manskij
Distribuce: Aerofilms, premiéra v ČR 8. 11. 2018

Spustit audio
autor: Kamila Dolotina

Související